Facebook
Instagram
Olina s přítelem mají chatu blízko Šumavy. Blížilo se jaro a tak se rozhodli, že pojedou na víkend tam. Olina jela o den dříve, aby po zimě chatu uklidila. V celé chatové oblasti byla sama, nikdo tam nebyl. Když večer ulehla do postele, nemohla přes jasné světlo úplňku spát. V chatě se pak začalo dít něco prazvláštního.
Máme s Honzou chatu u Šumavy. Byl akorát začátek jara, kdy jsme si řekli, že tam pojedeme. Já se rozhodla, že pojedu už v pátek ráno, abych to tam dala do pořádku, a Petr měl přijet v sobotu ráno.
Odpočinkový večer
Těšila jsem se, že až v chatě po zimě uklidím, budu odpočívat. Zdálo se, že v chatové osadě nikdo není. Představa, že tam jsem sama, nebyla zrovna příjemná, tak jsem na to raději nemyslela. Pustila jsem se do úklidu, něco uvařila a k večeru zatopila v kamnech.
Pustila jsem si svůj oblíbený film a uvařila si grog. Nešlo si nevšimnout, že mi do místnosti svítí měsíc. Byl zrovna úplněk. Působilo to velmi romanticky, až mi bylo líto, že Honza přijede až ráno. Úklid mi dal zabrat, tak jsem si šla brzy lehnout. Šla jsem pozavírat okna a zamknout dveře do chaty.
Sama v celé chatě
Byla jsem velmi unavená, takže jsem si myslela, že sotva si lehnu, usnu. Jenže pronikavé světlo měsíce mi moc spát nedalo. Byla to celkem dost jasná bílá záře. Zatáhla jsem závěsy, ale moc to nepomohlo, stále jsem se převalovala a nemohla zabrat. Začínala jsem být ještě víc unavená z toho, že nemůžu spát.
V tom jsem na chodbě zaslechla skřípání dveří vedlejšího pokoje. Že by přijel Petr, napadlo mě? Šla jsem se tam podívat. Nikdo tam nebyl. Věděla jsem, že jsem ty dveře zavírala a teď byly otevřené. Znejistěla jsem. Dal se do mě strach a zima.
Šla jsem raději zpět do pokoje, ale než jsem stihla vejít, dveře se přede mnou prudce zabouchly. Velmi jsem se lekla. Stála jsem sama v chodbě, kde byla tma, protože dveře všech pokojů byly zavřené. Opatrně jsem vzala za kliku dveří svého pokoje a vešla. V ten moment se z ničeho nic otevřela okna, která byla zavřená na menší kličku.
Modlila jsem se, aby bylo ráno
Utíkala jsem k oknu a rychle je znovu zavřela. Při pohledu ven mi nebylo vůbec dobře. Měsíc svítil nad osadou, kde jsem byla sama. Nefoukal ani vítr, o to hrůzostrašnější bylo, že jsem nechápala, proč se ta okna otevřela. Znovu jsem skočila do postele, zavrtala se pod peřinu a modlila se, aby bylo ráno.
Když se sám pustil větrák, který byl kousek od postele, věděla jsem, že to není náhoda. Vánek z větráku rozfoukal papíry, které ležely na stole. Nezmohla jsem se na to, abych je šla sbírat. Jen jsem se nahnula z postele a vytáhla větrák ze zásuvky. Zavřela jsem oči a chtěla spát. Kdy jsem přesně usnula, to nevím.
Ráno jsem se bála vylézt zpod peřiny. Někdo mi ji strhl s těla a zařval: ,,Baf, princezno!“ Byl to Honza, který přijel dříve, než měl. Nikdy jsem ho neviděla raději než v tu chvíli. Když viděl papíry na zemi, ptal se, co jsem uklízela, když je tu takový binec. Nic jsem mu neřekla, nevěřil by mi. Druhá noc byla zcela klidná. Nechápu, co se tehdy dělo. Sama už tam ale nikdy nepojedu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
