Ludmila (34): Jsou situace, které se vysvětlit prostě nedají. Já zažila být vězněm ve vlastním těle

Byl to letní den. Přesné datum si nepamatuji. Ten byla dcera Soňa (6) velmi unavená, přikládala jsem to horkému dni. Když jsem ji ukládala, poprosila mě, zdali bych mohla výjimečně spát u ní v pokoji. Tvrdila, že ji bolí hlava.

Mohlo by Vás zajímat:

Miluše (40): Stěhování měl být nový začátek. Dcera si ale chtěla vzít život. Mohl za to její pokoj

Kroky v pokoji

Ustlala jsem si na rozkládací sedačce kousek od dcery. I noc byla velmi teplá. Začala jsem se postupně odkopávat, protože jsem se začínala potit. Sotva jsem usnula, nebo jsem si to alespoň myslela, slyšela jsem kroky na parketách. Myslela jsem si, že je to Soňa, tak na ni volám: ,,Ty jsi šla čůrat?“ Neodpovídala. Svoji otázku jsem zopakovala.

Stále bez odpovědi. Podívala jsem se směrem k její posteli a i ve tmě vidím, že spinká. Co mě vyděsilo, bylo, že jsem ty kroky na parketách slyšela pořád. Byly jsme v domě jen my dvě, nikdo jiný tam nebyl. Takový strach jsem v sobě dlouho necítila. Napadlo mě, že umřeme. Je zvláštní, že člověk vždy myslí hned na to nejhorší.

Šance na spánek v tu chvíli byla minimální. Chtěla jsem si rozsvítit lampičku, kterou jsem měla kousek od sebe. Světlo by mohlo leccos vysvětlit. Možná se nám do domu vloudila myš? Možné je všechno. Jenže ve chvíli, kdy jsem se natáhla směrem ke světlu, jsem jakoby zamrzla.

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (47): Po mozkové mrtvici slyším hlasy. Nevím, zdali je to dar, nebo prokletí

Vězněm ve svém těle

Ruce mě neposlouchaly. Na světlo bych za normálních okolností dosáhla, ale najednou to nešlo. Chtěla jsem si sednout, ale ani to nešlo. Ztěžkly mi nohy, nebyla jsem schopna je ovládat. Měla jsem pocit, že se peru sama se sebou. Hlava chtěla, mozek měl jasný příkaz, ale tělo bylo jakoby někým potlačované.

Začala jsem panikařit. Nejhorší byla ta bezmoc, že jsem dceři tak blízko, ale nedokážu si na ni sáhnout. Otevřela jsem pusu, že ji vzbudím křikem, ale když jsem chtěla začít křičet, nevydala jsem ani hlásku. Jako by mi někdo svíral hrdlo. Je to pro mě velmi těžko popsatelný stav.

Jediné, co vím určitě, že jsem byla zcela bezmocná. Jak dlouho jsem v tomto stavu byla, neumím říct. Mohla to být minuta, nebo i hodiny. Dcera na první pohled sladce spala, ale chtěla jsem si ji stáhnout k sobě do postele. Být vedle ní a chránit ji. Pak mě napadlo, že je to možná rok, co mě požádala, abych s ní spala v pokoji.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (55): Poznala jsem svého anděla strážného. Celý život jsem na něj nevěřila, nakonec mi pomohl v nouzi

Možná to byl jen sen

Možná sama něco tušila. Říká se, že děti jsou velmi senzitivní a citlivé. Když jsem se najednou mohla hýbat, dala se do mě neskutečná zima. Najednou jsem byla paralyzovaná zimou, cítila jsem, jako kdyby mi mrzly nohy. Přitom to byla dle předpovědí jedna z nejteplejších nocí léta. Svůj boj být u dcery jsem vzdala. Bohužel, ne vlastním rozhodnutím.

Musela jsem se rychle zahřát, protože jsem měla pocit, že umrznu. Neumím si dodnes vysvětlit, co to bylo. Nejsem věřící, nevěřím ani na nadpřirozené jevy. Nicméně skoro bych to přirovnala k tomu, že jsem v daný moment bojovala o život. Určitě vám to zní šíleně. Soňa se ráno probudila s tím, že měla sen, že mě zavalila lavina. Může to mít spojitost? Naše pouto je skutečně silné.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (28): Když mi umřela maminka, měla jsem její urnu doma. Děly se zvláštní věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.