Dominika (23): Ač jsem racionální člověk, zažila jsem něco mimořádného. Dodnes si to neumím vědecky vysvětlit

Dominika (23): Ač jsem racionální člověk, zažila jsem něco mimořádného. Dodnes si to neumím vědecky vysvětlit
Zdroj: Unsplash

Dominika byla vždycky přesvědčená o tom, že duchové neexistují. Její racionální založení jí nedovolilo myslet si opak. Až několikeré setkání s čímsi nevysvětlitelným jí otevřelo oči.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 22. 08. 2021 15:00

Patřím mezi lidi s poměrem materialistickým pohledem na svět. Přesto je tu několik záležitostí, které můj postoj tak trochu nabourávají. I když bych byla raději, kdyby byl svět takový, jak ho popisují uznávané vědní disciplíny, musím si něco připustit. A to skutečnost, že tu jsou principy, které stojí mimo známé přírodní zákony.

První setkání s duchem

Ačkoliv jsem k většině paranormálních jevů skeptická, dodnes si nedokážu vysvětlit pár zážitků z doby, kdy mi bylo kolem třinácti let. Minimálně dvakrát jsem se dostala do situace, kterou bych nenazvala jinak než setkání s duchem. Jednalo se o naprosto normální prostředí panelového domu. Obyčejný byt v osmém patře v Praze na Lužinách.

V prvním případě proběhlo ono setkání kolem půl jedné ráno. Probudila jsem se s pocitem, že nejsem v pokoji sama. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb, který směřoval ven z pokoje. Chtěla jsem vstát z postele, ale mé pohyby byly podivně těžkopádné a nebyla jsem schopna ovládat končetiny.

Potřebovala jsem ale nutně vědět, s čím nebo kým mám tu čest. Jediný způsob, jak se dostat z postele, bylo se z ní skutálet. Když se mi to podařilo, zahlédla jsem v obýváku menší ženskou postavu, která vycházela z pokoje, kde spal můj bratr. Pak zničehonic zmizela. Skoro to vypadalo, jako by prošla zdí.

Druhé a potvrzující setkání s duchem

Čekala bych od ducha, že bude průsvitný, ale měl tmavě hnědou barvu. Zanedlouho mé znehybnění povolilo. Rozsvítila jsem si a prošla celý byt. Nahlédla jsem k rodičům do ložnice, ale spali, jako by se nechumelilo. Vrátila jsem se tedy do postele a držela stráž až do rána. Dalších několik týdnů jsem chodila spát s baterkou v ruce.

K druhému setkání došlo o několik měsíců později. To bylo v půl páté ráno. Pamatuji si, že byla zrovna zima. Venku tma jako v pytli. Tentokrát jsem postavu viděla zřetelně. Byla ale jiná než v prvním případě. Průsvitně bílý muž, vizáží něco okolo padesáti let. Ve tváři měl posměšný výraz. Nepůsobil zle, jen to vypadalo, jako by měl škodolibou radost z mého strachu.

Opět mi znehybnělo celé tělo. U tohoto setkání jsem pro změnu nedokázala poznat, jak postava zmizela. Prostě najednou nebyla. Později jsem ještě několikrát na hranici mezi spánkem a bděním zažila podobnou paralýzu. Žádnou postavu jsem už ale nezahlédla.

O duchy se nestarám, oni se nestarají o mě

V bytě jsme žili bezmála dalších osm let. Bylo mi skoro až líto, že už se nikdo neukázal. Byla jsem ale přesvědčená, že se jednalo o duchy. Koneckonců moji domněnku mi potvrdila i mamka. Jednou se mi svěřila, že doma čas od času vídá postavy. Shodly jsme se na tom, že nám určitě nechtějí ublížit, jinak už by to dávno udělaly.

Nyní se nacházím ve stavu, který by se dal popsat jako Nestarám se o duchy a oni se nestarají o mě. Z podobných jevů už dávno nemám strach, spíš jen respekt. Vím ale, že se je nikdy nepokusím dobrovolně vyvolat nebo je nějak dráždit.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Související články

Další články