Facebook
Instagram
Jakub přišel v životě o hodně. Jeho bratr spáchal sebevraždu, později mu zemřel i otec. Roky tak žil jen se svým psem Argem. Když i ten skonal, přišel si Jakub strašně osamělý. Jednoho večera měl ale pocit, jako by se Argo vrátil.
Moje první setkání se smrtí přišlo v době, kdy se mi zabil starší bratr. Nikdy jsem nepochopil, proč si dobrovolně vzal život. Smrt se mě pak znovu dotkla ve chvíli, kdy mi zemřel táta. Poslední velkou ztrátou v mém životě byl skon věrného psa Arga.
Slyšel jsem kroky mrtvého psa
Možná právě tyto události mě svedly na podivnou cestu. Několik let jsem pracoval v pohřebním ústavu. Byl jsem součástí obřadů, kdy se lidé loučí se svými milovanými. Smrt jsem začal vnímat jinak. Naučil jsem se ji brát jako součást života. Někdy jsem měl dokonce pocit, jako by se ve mně otevřela jakási brána pro zemřelé.
Po smrti bratra a otce jsem dlouho žil jen s Argem. I ten měl ale na kahánku. Přesto ke mně vzdor bolesti a stáří každý večer přišel, položil mi hlavu na postel a nechal se podrbat. Pak vyčkal na moje obvyklé: ,,Lehni a spi.“ Tak to šlo několik let. Na zvuk klapajících drápků o podlahu si vzpomínám velmi živě.
Za nějaký čas po jeho smrti se stalo něco podivného. Šel jsem si kolem jedenácté lehnout, když vtom jsem uslyšel pravidelné praskání starých parket. Znělo to jako kroky přicházejícího psa. Nadechl jsem se, abych Arga vyzval k ulehnutí, když tu jsem ucítil, jak se něco položilo na postel. Matrace se pohnula, jako by si tam Argo dal hlavu.
Otec se také pokusil o kontakt
I když jsem věděl, že je Argo mrtvý a nemůže tu být, cítil jsem ho. Nahlas jsem řekl: ,,Lehni a spi." Pohyb matrace ustal. V pelechu se něco zavrnělo a byl klid. Tupě jsem se usmál do stropu. ,,Jsi tady, cítím tě,“ pronesl jsem. Tento zážitek se opakoval každý večer. Najednou jsem neměl pocit, že jsem sám.
O pár týdnů později jsem se pustil do malování obýváku. Chystal jsem se na to už dlouho. Když jsem měl hotovo, jen jsem stál a pyšně si stěny prohlížel. Vyrušilo mě mužské zakašlání. Takové to, když na sebe chcete upozornit. V hlavě mi probleskla myšlenka Že by táta? Ani jsem to nevyslovil nahlas, když zničehonic spadla dečka, která už týdny ležela na topení. Jako by mi táta chtěl dát najevo, že mě slyší. Chtěl jsem si to ještě ověřit, tak jsem k večeru zapálil několik svíček.
Nejsem blázen, duchové existují
Pokusil jsem se vyvolat ducha svého otce. Ujistit si, že se ze mě nestává blázen, který si myslí, že za ním chodí mrtví. Požádal jsem otce, aby zhasnul tři z šesti svíček. Chvíli se nic nedělo. Když už jsem to chtěl vzdát a smířit se s tím, že jsem cvok, svíčky zhasly.
Najednou jsem ale nevěděl, co dál. Seděl jsem v kruhu svíček, když tu se šeptem ozvalo: ,,Nemusíš mě vyvolávat. Jsem s tebou od chvíle, co jsem zemřel. Já i Argo.“ Rychle jsem si stoupnul a snažil se rozluštit, odkud hlas přichází. V rohu místnosti jsem zahlédl tmavý stín, který se záhy vytratil. Ovšem mně to stačilo k tomu, abych věděl, že jsem stále zdravě smýšlející člověk. A že duchové vážně existují.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
