Facebook
Instagram
Když paní Vlaďce zemřel milovaný tatínek, nedokázala se s tím smířit. Rozhodla se proto vyvolat jeho ducha. Podle všeho byla úspěšná, protože cítila otcovu přítomnost. Pak ho ale zapomněla odvolat. A to bylo obrovské štěstí...
Když táta zemřel, obrovsky mě to bolelo. Neuměla jsem si představit, že mě už nikdy nepohladí.
Došlo mi, že duše zemřelých stále žijí
Pár dnů po jeho smrti mě vzbudil podivný pocit, že v bytě nejsem sama. Ani jsem pořádně nestihla otevřít oči, když jsem zcela šokovaná zahlédla v pokoji malou holčičku. Byla jakoby rozmazaná a divoce skákala. Šel z ní strach. Poté odběhla do vedlejší místnosti a hrozivě při tom křičela. Modlila jsem se, aby se už nevrátila.
Představila jsem si velké betonové dveře, kterými jsem ji zavřela ve vedlejším pokoji. Ona do nich vší silou bušila. S každým bouchnutí jsem v hlavě cítila jakousi vibraci. V ten okamžik jsem se asi zcela probrala. Doteď přesně nevím, zda to byl sen, či skutečnost. Ani to, jestli jsem holčičku znala, nebo ne.
Nicméně mě to navedlo k tomu, že duše zemřelých nejspíš nadále žijí. A napadlo mě, že bych se mohla pokusit spojit se svým milovaným tátou. Alespoň na malý okamžik. Když vám někdo chybí tak moc jako mně otec, uděláte pro kontakt s ním cokoliv.
Zničehonic zhasla svíčka
Musela jsem ale počkat, až nebude manžel s dětmi doma. Připadala jsem si jako malá holka, která se chystá provést nějakou nekalost. Pořídila jsem si všechno potřebné k tomu, abych ducha vyvolala. Byla jsem velmi vzrušená a natěšená zároveň. Přitom jsem sama nevěděla, co si od toho vlastně slibuji.
Otevřela jsem v pokoji okna a uklidila všechny železné předměty, protože železo duchy údajně odpuzuje. Slyšela jsem nejeden příběh o démonech, kteří vznikli do místnosti během vyvolávání, takže jsem na práh dveří dala sůl a pro jistotu i před zrcadlo a okenní parapet. Na zem jsem si namalovala bílou křídou ochranný kruh. Kolem něj jsem zapálila šest bílých svíček a v ruce jsem držela křišťál.
Plná očekávání jsem vyslovila: „Vyvolávám ducha svého tatínka.“ Větu jsem zopakovala třikrát po sobě. Pak jsem ucítila kolem obličeje lehký závan. Pokračovala jsem: „Pokud jsi tady, tati, dej mi znamení.“ Zničehonic zhasla jedna svíčka a já jsem tátu ucítila. Jeho energii a lásku.
Zapomněla jsem ducha odvolat
Vlastně jsem se táty ani nechtěla na nic zeptat, jen jsem prostě chtěla vědět, že je tu stále se mnou. Nevím, jak dlouho jsem v kruhu seděla, ale cítila jsem neskutečnou úlevu. Jeho přítomnost pro mě byla velmi nabíjející.
Úplně jsem zapomněla, kolik je hodin a že se má každou chvíli vrátit manžel s našimi rok a půl starými dvojčaty. Vše jsem ve spěchu sklidila, sfoukla svíčky a vybavení schovala pod postel. Pak jsem běžela přivítat rodinu. V tu chvíli mi došlo, že jsem zapomněla tátova ducha odvolat.
Táta mi zachránil dítě
Sama doma jsem měla být až nazítří, kdy se manžel chystal na služební cestu. Celý den jsem se ale točila kolem dětí, takže na odvolání ducha jsem se mohla vrhnout až večer. Den byl náročný, holky zlobily. Jednu jsem na chvíli ztratila z dohledu. Šla do vedlejšího pokoje, kde jsem zrovna větrala. Najednou někdo zakřičel: „Pozor!“
Letěla jsem za dcerou a strnula jsem hrůzou. Malá stála v otevřeném okně a hrozilo, že každou chvílí vypadne ven. Jen tak tak jsem ji chytila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to pozor volal tátův hlas. Byl pořád se mnou a zachránil svou vnučku. Nakonec jsem se rozhodla, že jeho ducha odvolávat nebudu. Není snad dne, kdy by mi nepomohl. Všude ho cítím. Doufám, že i on je tak šťastný.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
