Eliška (28): Po dědově smrti jsem se vydala do jeho domu. Zažila jsem tam něco zvláštního

Kdybych mohla vrátit čas, přesně vím, co bych udělala. Našla bych si více času na svého dědečka Vildu. Všechno pro mě bylo důležitější než on. Když náhle zemřel, dohnaly mě výčitky svědomí.

Mohlo by Vás zajímat:

Kryštof (58): Hodiny v bytě se nezastavily jen tak náhodou. Chtěly mi dát znamení

Dědovy telefonáty mi začaly lézt na nervy

Byla jsem holka z vesnice, která snila o tom, že jednou bude žít v Praze. Určitě ne nadarmo se říká, že v Praze je blaze. Při první příležitosti jsem se proto do metropole přestěhovala. Začátky sice nebyly lehké, ale to jsem věděla předem. Přežít v takto velkém městě není pro každého.

Já měla štěstí. Se svými znalostmi jsem našla velmi rychle práci i byt. Užívala jsem si městský život. Děda mi často volal a ptal se, kdy přijedu. ,,Dědo, tento víkend ne. Jdu na jednu párty. Tak třeba ten další, jo?“ odbývala jsem ho. Jenže ani za týden či za dva jsem si čas nenašla. V práci se mi dařilo a postupně jsem šplhala nahoru.

S dědou jsme si volali, ale jemu to nestačilo. Pořád se snažil, abychom se viděli. Chtěl mi ukázat nový kurník, který sám stloukl. Občas ho zlobila televize a chtěl, abych se na ni podívala. Byla jsem jeho řečmi otrávená. Navíc, ta představa třísetkilometrové cesty mě netěšila. Přiznám se, že jsem dědovi přestala brát telefon.

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (32): Fotografie na stěně mi dávala znamení, které jsem nedokázala rozluštit

Vyrazila jsem za ním, až když zemřel

Naše denní hovory jsem zkrouhla na jeden za měsíc. Tehdy jsem výčitky neměla. Viděla jsem jen sebe a svoje úspěchy. To, že je děda vlastně úplně sám, mi nedocvaklo. Pak přišel ten hovor. ,,Váš dědeček v noci zemřel,“ zněl mužský hlas. ,,Prosím? Jak je to možné? Nic mu nebylo,“ brečela jsem. Pak mi došlo, že jsem ho neviděla déle než rok a půl, takže jsem neměla přehled o jeho zdravotním stavu.

Vlastně jsem neměla přehled o ničem, co se ho týkalo. Zemřel na plicní embolii. Cestou na rodnou hroudu jsem se za sebe styděla. ,,Aby sis na něj udělala čas jen tak, to ne. Teď mu jedeš na pohřeb, ty huso,“ proklínala jsem se.

Vejít do domu, kde mě děda nevítal, bylo zdrcující. Usedla jsem do jeho houpacího křesla a brečela. Houpala jsem se a přemítala nad tím, proč jsem nejednala jinak. V místnosti se zničehonic rozezněl dědův chraptivý hlas. ,,Eliško, já se nezlobím. Netýrej se. Jen se dobře postarej o můj dům,“ kladl mi na srdce. Rychle jsem vstala a rozhlížela se kolem. ,,Dědo?“ pronesla jsem do prostoru. Žádná odpověď ale nepřišla.

Mohlo by Vás zajímat:

Oldřiška (35): Při našem posledním telefonátu mi matka řekla něco, co mě dodnes děsí

V jeho domě jsem zažila něco zvláštního

Další dny v jeho domě byly podivné. V noci jsem slýchala kroky do horního patra. Děda kdysi hodně hrával na harmoniku. I tu jsem teď občas slyšela. Člověka v takové chvíli napadá, jestli nepřichází o rozum. Ulehala jsem do dědovy postele. Chtěla jsem ho cítit a možná ulevit svému svědomí.

Když bylo po pohřbu a vše potřebné zařízeno, stalo se něco zvláštního. Uprostřed noci se mi děda zjevil. ,,Odpouštím ti. Dávej na sebe pozor. Mám tě rád. Teď už můžu v klidu odejít,“ řekl mi. Několik dalších minut jsem v úžasu seděla na posteli. ,,Je to vůbec možné?“ napadalo mě.

Rozhodla jsem se změnit svůj život. Odstěhovala jsem se z Prahy do dědova domu. Starám se o jeho stavení a zvířata. Nakonec mi tento vesnický život vyhovuje víc, než jsem si myslela. Navíc jsem dědovi nablízku.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (34): Dědeček se nedočkal své pravnučky, a tak se na ni přišel podívat po smrti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.