Jitka (34): Přišla jsem o práci i o kamarádku. Ale už to nešlo vydržet

Být tři měsíce bez práce nebylo vůbec příjemné. I když jsem měla nějakou rezervu a finanční stránka mě zas tolik netížila, bylo to pro mě celé nějak ponižující. S každým odmítnutím mi klesalo sebevědomí a já už si nevěděla rady. Vytvořila jsem si i několik verzí životopisu a pořád přemýšlela, kde je problém...

Klára (34): Šéfová mě šikanovala jen proto, že mám něco, po čem ona toužila. Je mi jí vlastně líto

V nové práci jsem byla nadšená

Jednou u vína jsem si také postěžovala kamarádce Ireně, se kterou jsme se delší dobu neviděly. Pracovaly jsme spolu také v jedné reklamce a bylo to moc fajn. A ona si naštěstí pamatovala si, že jsem byla pracovitá a spolehlivá... Když viděla můj zoufalý výraz, navrhla mi, že se zeptá u nich ve firmě. Prý by se tam v dohledné době mají nějaká místa uvolnit. Byla jsem nadšená a schopná vzít v tu chvíli jakoukoli pozici.

Když mi po pár dnech volala, byla jsem šílené napjatá. „Budeme někoho hledat na místo asistentky, není to nic velkého, ale aspoň něco,“ řekla mi tehdy. A já byla vděčná. Vždyť, kdo říká, že u toho musím zůstat. Může to být skvělý odrazový můstek. Prošla jsem úspěšně pohovorem a konečně jsem se zas měla pocit, že mám nějakou cenu a nejsem jen zoufalec na podpoře.

Od začátku jsem se tam cítila skvěle, zapadla jsem do týmu a organizační práce mě překvapivě velmi chytla. Byla jsem pyšná, kolik jsem toho za den zvládla zařídit. Šéf mě chválil a já se do práce každý den těšila. Dokonce jsme s kamarádkou občas chodily i na oběd a já nemohla uvěřit, že jsem měla tolik štěstí.

Miloš (41): Když je šéfová zmije, rozhodně nebudu dělat nic nad rámec své pracovní náplně

Stala se z ní šílená saň

Jenže nic netrvá věčně. Ani pracovní nadšení a idylka. Jednoho dne mi šéf nakázal, ať všechny svolám do zasedačky. A tam nám oznámil, že ze zdravotních důvodů odchází do předčasného důchodu. Všem to bylo velmi líto. Byl to opravdu férový chlap a nejlepší šéf, co jsem kdy měla. A ve vzduchu byla rázem velká nervozita. Kdo to po něm převezme? Co náš čeká? Bylo nám jasné, že ho asi nikdo lepší nenahradí. Ale, že nás potká takové peklo, to jsem tedy nečekala. Novou šéfovou se nakonec stala Irena. Všichni, včetně mě, netušili, že se také do výběrového řízení přihlásila. Když nám svou novou funkci oznámila, všem spadla brada.

Jejím povýšili a všechno se změnilo. I náš kamarádský vztah. „Víš, nemůžu se k tobě chovat jinak než k ostatním. To by v týmu nedělalo dobrotu,“ pronesla, když jsem se jí snažila naznačit, že mě její přístup mrzí. Ale nešlo jen o to – začala být arogantní, neustále mě prudila a úkolovala, jako bych byla neschopná. Chodila jsem domů úplně psychicky vyčerpaná, a to mi kolikrát ještě večer psala a chtěla po mě neodkladné věci.

Byla jsem opravdu v šoku, jak moc jí to vlezlo do hlavy. A jak rychle zapomněla, jaký jsme měly spolu vztah. Několikrát jsem také zaslechla, jak si kolegové šeptají a pomlouvají ji za zády, ale nikdo neměl odvahu jí to říct přímo. Na náladě kolektivu ale bylo jasně znát, jak jsou všichni otrávení a naštvaní.

Petra (32): Nabídla jsem kamarádce práci u nás ve firmě, pak jsem ale otočila. Bojím se, že by mi ukradla veškerou pozornost

Došla mi trpělivost

Šikana a neustálý tlak se na mě podepsal. Prostě jsem se jednou ráno probudila a nemohla vstát z postele. Neměla jsem sílu ani chuť na nic. Totálně jsem vyhořela. Došla mi trpělivost a už jsem nehodlala Ireně dělat poskoka.

„Promiň, ale já tohle už nemám zapotřebí,“ řekla jsem a dala jí na stůl výpověď. Koukala nechápavě a ještě mi vpálila, jak jsem nevděčná, že bez ní bych byla pořád na pracáku. Už jsem to nekomentovala a dost se mi ulevilo. Bylo mi jasné, že kromě práce ztrácím i kamarádku. Ale nelituji toho. Moje zdraví a hrdost jsou pro mě cennější než být někde, kde mě někdo shazuje a využívá. A nejspíš to ani nebylo opravdové přátelství.

Další příběhy ze života →

Agáta (42): Po návratu z mateřské se ke mně šéfová chovala jako k odpadu. Ze stresu mám poškozené zdraví a jsem bez práce