Facebook
Instagram
Květa si večer povídala se svým manželem Milošem. Protože nedávno umřela jejich sousedka, padla řeč i na toto téma. Když Květa začala vyjmenovávat, kdo všechno by se kvůli covidovým restrikcím mohl či nemohl dostavit na její pohřeb, choť ji nepříjemně zaskočil.
Doposud jsem si myslela, že Miloš je moje životní láska a budeme spolu v dobrém i zlém. Měli jsme nespočet krizí, ale vždycky jsme to nějak ustáli.
Litovala jsem blízké, kteří se se sousedkou nemohli rozloučit
Nedávno jsme spolu seděli večer u stolu a bavili jsme se o koronaviru, ostatně jako každý den, a poté padla řeč i na naši sousedku. Byla o trochu starší než já a umřela. Oba jsme se shodli, že to je hrozné neštěstí. Já jsem se navíc rozčilovala, že kvůli protiepidemickým opatřením nemůže mít na pohřbu více než patnáct lidí.
„Vždyť to je hrozné. Vem si, jak velkou rodinu měli. Čtyři děti, jejich manželky s dětma. Pravidelně sem jezdily její dvě sestry s rodinou,“ vyjmenovávala jsem a Miloš mě doplnil: „Její rodiče pořád žijou, plus širší rodina, přátelé, kolegové.“ Došli jsme k podstatně vyššímu číslu, než činí povolený počet smutečních hostů, a mně bylo líto, že se všichni nemohli jít rozloučit.
Řekl, abych s ním na pohřbu nepočítala
Proto jsem začala přemýšlet nad vlastním pohřbem. „Chraň Bůh, ale teď si vem naši rodinu. Ty, Honza, Pepa,…,“ počítala jsem, když vtom mě Miloš přerušil. „Mě tam nepočítej,“ kroutil hlavou.
V první chvíli jsem vůbec nechápala, co tím myslí. „Však jsi manžel, tak se taky počítáš,“ opravila jsem ho v domnění, že si to popletl, on to ale myslel jinak. „Mě nepočítej. Já na tvůj pohřeb nepůjdu,“ zvedl se a odešel. Tím rozpoutal absurdní debatu.
Netušila jsem, s jakým necitou žiji
Nejdřív jsem se z něj snažila dostat, jaký má k tomu důvod. Pořád mi odpovídal, že prostě nepůjde. Potom se začal vykrucovat. „Chlapi umírají jako první, takže v klidu,“ odvětil. Já jsem se ale nedala: „Co to plácáš? A co když chytnu ten covid a umřu? Co když mě srazí zítra auto? Tak mi snad půjdeš na pohřeb, ne?!“ křičela jsem na něj. „Nepůjdu!“ ječel na mě zpátky.
Pak zase vymýšlel, že nemá pohřby rád, že se se mnou může rozloučit doma tak, že na mě bude myslet. Argumentovala jsem tím, co by tomu řekli příbuzní a děti, kdyby tam nebyl, a on mě naprosto uzemnil: „Byli by rádi, že jsem jim přenechal místo a může jich přijít víc!“
„Jo tak oni by byli rádi, že jsou na mým pohřbu!?“ zakřičela jsem a vztekle jsem odešla. To byla poslední věta, kterou jsme si řekli. Nerozumím tomu, s jakým člověkem to žiji. On by se se mnou nepřišel ani rozloučit. Dovedu si představit to jeho loučení doma. S pivem v ruce a zapnutou televizí. Tohle mu v životě neodpustím.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
