Facebook
Instagram
Paní Vlasta měla velikou smůlu. Její rodina si prošla dvakrát nákazou virem covid-19. Nejdřív se nakazil syn s manželem a po delší době druhý syn a ona sama. Zatímco byli doma v karanténě, jejich okolí stihlo šířit pomluvy. Když začali žít konečně normálně, neuniklo jí, že se k její rodině okolí z vesnice chová jinak. Proč tomu tak bylo?
Dnes je skoro nemožné se vyhnout koronaviru. I když jsme dělali všechno pro to, abychom se nenakazili, virus si nás našel a nakazila se celá rodina.
Koronavirus poprvé
Naši kluci, Adam (15) a Jakub (13), hrají závodně hokej. S tím je spojeno mnoho turnajů nebo různých soustředění. Kdo měl jako první pozitivní test byl právě Adam. Přivezl si to z jednoho turnaje. Do karantény jsme šla celá rodina, protože pozitivní byl i manžel Luděk. To bylo, myslím, někdy během léta.
Naštěstí jsem mohla pracovat z domova. Máme rodinný dům a měla jsem se kam schovat. Bylo to poměrně náročných čtrnáct dní, kdy jsme byli všichni zavření doma. Když šel Adam s manželem na další testy, byly už negativní a my zase žili normálně. Nešlo si nevšimnout, že se to po vsi rozneslo.
Potkala jsem na ulici sousedku, která se mi vyhýbala obloukem. V tu chvíli jsme nechápala, co se stalo. Jindy jsme se zastavily na pár slov. Teď sklopila hlavu a šla rychle pryč. Adam přišel domů také celý rozladěný. Tvrdil, že v autobuse si polovina lidí ze vsi odsedla, protože by je mohl nakazit.
Koronavirus podruhé
Dost mě to naštvalo, protože už jsme měli potvrzené negativní testy. Najednou se se mnou prostě nikdo nebavil. Všichni dělali, jako kdybychom měli lepru. Jako naschvál nás ale koronavirus potkal podruhé. Já s Jakubem jsme tomu unikli, když to měl manžel s Adamem, ale teď to dostihlo nás.
Udělalo se mi velmi zle. Takový stav jsem neznala. Šla jsem na testy a bylo jasno. Měla jsem covid. Další karanténa. Mladší syn na tom byl stejně jako já. Leželi jsme doma jako dva lazaři. Syn to snášel o poznání lépe. Měl horečku a byl spavý. Mně bylo vyloženě zle. Všechno doma musel obstarávat manžel.
Když ta hrůza pominula a my z toho byli venku, už s námi ve vsi nemluvil vůbec nikdo. Stála jsem přes plot od sousedky a ta na mě nepromluvila ani popel. Slyšela jsem jen, jak říká před dveřmi manželovi: „Jdi raději domů. Sousedé jsou venku a víš, že jsou nakažení. Já se jich štítím.“
Jsme trnem v oku
Byl to šok. Sousedka asi netuší, že do jisté míry se nákaza ovlivnit prostě nedá. Ona sama neví, kdy to může dostat a jaký bude mít průběh. Zůstala mi jedna jediná věrná duše. Kamarádka Soňa, která mi volala, jak se máme. Na rovinu jsem se zeptala, co o nás po vesnici koluje.
Moc se jí do toho nechtělo, ale lhát mi nedokázala. Řekla mi do telefonu: „Lidi se vás štítí, protože jste měli covid. Nikdo s vámi nechce mluvit, a dokonce i pošťačka si stěžovala, že vám nechce dávat dopisy do schránky.“ Nestačila jsem se divit. Lidé jsou někdy vážně zlí.
Jsou to téměř tři měsíce, co jsme doma měli covid. Myslíte si, že s námi někdo mluví? Ano, jen ten, kdo si tím sám prošel. Sousedka od vedle si dává pozor, aby nás nepotkala. Nikomu to sice nepřeji, ale dělat z nás místní špínu? To je na mě trochu moc.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
