Michal (40): Po čtyřiceti letech jsem náhodně narazil na svoje dvojče. Konečně cítím, že moje osobnost je úplná

To, že jsem adoptovaný, mi rodiče řekli, až když to uznali za vhodné. Po skutečných rodičích jsem ani nepátral. Nemělo smysl se hrabat v minulost.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (55): Poznala jsem svého anděla strážného. Celý život jsem na něj nevěřila, nakonec mi pomohl v nouzi

Pocit, že mi něco chybí

Většinu svého života jsem ale cítil, že mi něco chybí. Mám skvělou ženu, se kterou máme tři děti. Milujeme je nade všechno. Moje práce je současně i mým koníčkem, protože se živím jako fotograf. I přesto všechno jsem se necítil zcela úplný. Svaloval jsem to na skutečnost, že jsem nikdy nepoznal svoje opravdové rodiče.

Pátrat jsem po nich ale nechtěl. Celé jsem to vnímal tak, že k tomu, že se mě vzdali, určitě měli nějaký důvod. Moje manželka Marika to věděla. Občas, když viděla moji smutnou tvář, řekla: „Tak je zkus vyhledat. Třeba se ti uleví, když budeš znát pravdu.“ To jsem ale nechtěl. Navíc by to mohlo ranit rodiče, kteří mě vzali za svého.

Více jsem se zaměřil na práci. Dostal jsem velmi lukrativní nabídku, co se týkalo focení. Měl jsem fotit jistou vernisáž. Byl jsem z toho dost nervózní, protože to byla skutečně honosná akce, kde jsem nesměl selhat. V ten den jsem na místo dorazil o něco dříve, abych se mohl pořádně připravit. Přišla mě přivítat žena, která to měla celé na starosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (27): Nevěřila jsem matce, když mi říkala, že každý z nás má svého anděla strážného. Ten můj mi zachránil život

Nalezené dvojče

„Dala bych ruku do ohně za to, že už jsem vás dnes jednou zdravila,“ řekla a smála se. Její vtip jsem moc nepochopil, a tak jsem se ze slušnosti usmál. Šel jsem si do šatny odložit věci, ale cestou mě zarazil jiný fotograf. Zaujal mě jeho fotoaparát, protože vypadal skoro jako ten můj. Šel jsem k němu blíže, abych mu přes rameno nahlédl pod ruce.

Muž se na mě otočil a mně spadla brada. Viděl jsem sebe. Muž měl výraz, jako kdyby viděl ducha. Jak dlouho jsme tam mlčky stáli, to vám nepovím. Pokud to nebylo moje dvojče, musel jsem se zbláznit. Vernisáž měla za pár okamžiků začít, takže nebyl čas řešit, kdo je kdo.

Celé mě to vykolejilo. Nemohl jsem se pořádně soustředit na to, co vlastně dělám. Neustále se mi v hlavě honilo, jestli mám dvojče. Musel jsem toho muže vyhledat. Znovu jsme na sebe narazili po skončení akce. Jmenuje se Mirek a je na minutu stejně starý jako já.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (36): Měla jsem strach, že je syn nemocný. Nakonec se ukázalo, že je něčím výjimečný

Kruh se uzavřel

I on šel do adopce, protože se ho rodiče vzdali. Našel jsem svoje skutečné dvojče. Byl mi podobný nejenom tváří, ale téměř i vším ostatním. Když mu bylo pět let, vybral si svoje první zvíře. Bylo to morče. Já to měl úplně stejně. Má stejně starou ženu, jako mám já. Mám doma tři kluky, jemu se narodily tři holky.

Začali jsme postupně dohánět roky, které nám život vzal. Už jsem chápal tu díru, která byla v mém srdci. Byl to právě Mirek, který mi v životě chyběl. Můj pocit toho, že mi v životě něco chybí, začínal postupně mizet. Nakonec jsme spojili síly a naši vášeň pro fotografování jsme dali dohromady.

Založili jsme si menší firmu, která začala velmi rychle vynášet. Nedávno jsem slavil svoje čtyřicáté narozeniny. Nalezení mého dvojčete bylo tím nejkrásnějším dárkem.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (28): Dobrý skutek mi umožnil nahlédnout do budoucnosti. Nebýt něj, nemám svoje milované dítě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.