Jana (60): V šedesáti jsem se rozhodla začít žít jinak. Rozvedla jsem se, přiznala šediny a chodím na kurz salsy

Celý život jsem upřednostňovala potřeby druhých před vlastními. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jaké mám sny, nebo jestli jsem šťastná. Abych byla upřímná – ani já sama jsem si takové otázky nekladla. Bála jsem se, že by mě někdo mohl považovat za sobce. Naštěstí s věkem přišla moudrost. Rozhodla jsem se dohnat všechno, co jsem tak dlouho odkládala...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): V šedesáti jsem se nechala tetovat a začínám druhý život. Děti si myslí, že jsem mimo

Konečně jsem začala myslet na sebe

Nedávno jsem podala žádost o rozvod. Rodina i známí si klepali na čelo, prý jsem se na stará kolena zbláznila a špatně to dopadne. Ale já se vůbec necítím stará. Naopak, po šedesátce jsem si konečně uvědomila, že život je příliš krátký na to, abych se spokojila s průměrem.

Pravda je, že láska mezi mnou a mým manželem Martinem už dávno vyhasla. Zůstali jsme spolu ze zvyku, a taky z pohodlnosti, protože ani jednomu z nás se nechtělo nic měnit. Dlouhé roky jsem v manželství doslova chřadla. Martin mě bral spíš jako služku. Spousta žen v mém věku skřípe zuby a všechno tiše snáší, protože si myslí, že na změny už je pozdě, nebo že musí zůstat, aby se o manžela postaraly. Jsem pyšná, že jsem se z tohohle myšlení vymanila.

„Mami, jsi si tím opravdu jistá?“ zeptala se mě dcera, když jsem jí oznámila, že se rozvádím.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem klidně. „Přesně vím, co dělám.“

Nebyl to žádný zbrklý nápad. Ta myšlenka ve mně zrála celé roky. Martinovi šlo hlavně o to, aby měl po práci navařeno a aby si mohl sednout před televizi. O chod domácnosti se vůbec nestaral, všechno bylo na mně. A když jsem si někdy dovolila říct, že jsem unavená, obvinil mě, že si jen stěžuju.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (65): Po šedesátce jsem se chtěla znovu zamilovat. Dcera mi ale řekla, že jsem stará

Chci ještě žít

Jak dlouho jsem to měla snášet? Martin si zvykl, že mu někdo neustále slouží, ale já už neměla chuť dál plýtvat životem. Nevím, kolik času mi ještě zbývá, proto ho hodlám využít naplno.

„Jsi tak odvážná,“ povzdechla si moje kamarádka Eliška. „Závidím ti. Kdyby mi bylo dvacet nebo třicet, bylo by to jiné...“

„Možná. A možná taky ne. Pokud si nezačneme vážit samy sebe, nikdy nebudeme spokojené,“ odpověděla jsem.

„Máš pravdu,“ přikývla. „Ale víš, jak to mám doma. Karel je takový nešika... Nemůžu ho přece nechat samotného.“

Znám spoustu žen jako je Eliška. Svět, ve kterém žijí, považuje změnu života po šedesátce za šílenství. Já taky čelila kritice. Ale nevzdala jsem se. Někdy prostě musíte zavřít jednu kapitolu a opustit svou komfortní zónu. Je to děsivé, ale i osvobozující...

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (63): Třicet let jsem si odpírala věc, kterou jsem tolik milovala. Až po šedesátce konečně žiju svůj sen

Chytla jsem druhý dech

Rozvod jsem nevnímala jako prohru, ale jako začátek něčeho nového. Víte, co jsem udělala jako první? Přihlásila jsem se na kurz salsy. Tajně jsem o tom snila už jako teenagerka. A to, jak moc mi to zvedlo sebevědomí, se slovy ani popsat nedá. Poprvé v životě jsem se začala cítit dobře ve vlastním těle.

Chtěla jsem víc. Změnila jsem účes, s hrdostí jsem přiznala šediny. Vyhodila jsem ze skříně nudné věci a nahradila je barevným oblečením. Přestala jsem řešit, co se „hodí“ a co ne.

„Džínsy a minisukně... v tvém věku?“ pohoršovaly se některé kamarádky.

„V jakém věku? V jednadvacátém století?“ ptala jsem se jich s úsměvem.

Některým lidem jsem přestala vyhovovat, ale vůbec mi to nevadilo. Věřila jsem, že místo nich přijdou do mého života jiní, ti správní. A měla jsem pravdu...

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (64): Až do šedesátky jsem byla single a šťastná. Sama jsem překvapená, že se budu vdávat

Teď žiju naplno

Nejvíc s mým novým životem bojovala dcera. „Zlato, i já mám právo na vlastní život. Nejsem tvá služka,“ vysvětlovala jsem jí jemně. Prostě si bude muset zvyknout. Miluji svoje vnoučata, ale to neznamená, že se musím obětovat. Teprve teď vidím, kolik let jsem jela na autopilota, žila jsem podle toho, co chtěli ostatní. A když si člověk konečně nastaví hranice, ne všichni to zvládnou. Ale to už není můj problém.

Salsa nebyla poslední novinkou. Začala jsem chodit na lekce malování a přihlásila jsem se na pár dalších kurzů. Díky novým aktivitám jsem poznala skvělé lidi. Poprvé po dlouhé době jsem si mohla s někým sednout na kávu a povídat si o zálibách, ne jen o starostech a povinnostech.

Když změníte přístup k sobě i k světu, všechno se změní. Jediné, čeho lituji, je, že jsem to neudělala dřív. Ale možná jsem na to tehdy ještě nebyla připravená.

Jednou jsem náhodou potkala Martina. Zastavil se a zíral na mě. „Páni, vypadáš skvěle,“ řekl ohromeně. Dokonce se zeptal, jestli bychom to spolu nemohli zkusit znovu.

Usmála jsem se a odpověděla: „Ne.“ Zpátky už se vracet nehodlám. Nikdy...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Antonín (60): Po šedesátce hledám štěstí na seznamce. Nechci žádnou babču, ale svěží a mladou ženskou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].