Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena měla dceru v posledním ročníku střední školy. Nyní se z ní stane mladá babička a na miminko se nesmírně těší, protože si své vlastní mateřství příliš neužila. Její dcera však radost nesdílí a svůj stav vnímá jako obrovskou životní prohru.
Stala jsem se mladou maminkou a brzy budu i mladou babičkou. Vnučky se nemůžu dočkat a je mi líto, že to dcera vnímá úplně jinak. Propadá depresím a myslí si, že si zničila život. Přitom je v daleko lepší pozici, než jsem tenkrát byla já.
Dceru jsem měla taky celkem brzy
O těhotenství v nízkém věku vím své. Dceru jsem porodila krátce po maturitě a netušila jsem, co mě čeká. Její otec z toho byl tak vyděšený, že se brzy vytratil z našeho života. S výchovou mi pomáhali rodiče a já jsem musela rychle dospět. Vysokou školu jsem si dodělala až před třicítkou a našla si i skvělého manžela, takže si nemyslím, že by neplánované těhotenství v mládí muselo být vždycky tragédií.
Další dítě jsme si s manželem už nepořídili. Měl z prvního manželství syna a naplno se věnoval budování své firmy. O Kláru se ale staral jako o vlastní a já jsem mu za to nesmírně vděčná. Nikdy jsem ji neděsila tím, že by mohla dopadnout jako já. Máme spolu krásný vztah a důvěřuji jí. Přesto se jí přihodilo to samé co mně. V prvním ročníku na vysoké se zamilovala a jednoho dne přišla domů s pláčem.
Klára na rozdíl ode mě nebyla nezodpovědná. Otěhotněla i přesto, že brala hormonální antikoncepci. Byla z toho mnohem víc zdrcená než její přítel. Ten se k celé situaci postavil velmi dospěle a ve mně se probudily mateřské city, které léta spaly. Klářiny úvahy o potratu jsem se proto snažila ze všech sil rozmluvit. Strašně jsem toužila stát se babičkou a starat se o miminko, abych si to tentokrát mohla pořádně užít.
Dcera je v depresi a já v euforii
Klára je nyní v šestém měsíci a chce se za každou cenu udržet na škole. Svou budoucí kariéru bere velmi vážně. Slíbila jsem jí, že jí s miminkem budu pomáhat a hlídat. Zatímco se ona učí a bojuje s depresemi, které těhotenství někdy provázejí, já prožívám euforii. Už víme, že to bude holčička, a tak jsem nakoupila výbavičku a nemůžu se dočkat!
Můj muž mě brzdí, abych to nepřeháněla, ale vím, že je v koutku duše rád, že budu mít o zábavu postaráno a jemu nehrozí, že by se na „stará kolena“ musel znovu stát otcem. Nemohu se nabažit všech těch roztomilých oblečků a nejraději bych dceři neustále vyvařovala a hladila jí břicho. Když si nedávno po obědě dala malé pivo, měla jsem chuť jí vynadat. Ale vím, že jí do ničeho nesmím mluvit.
Asi jsem to přehnala s přípravou pokojíčku. Když ho Klára viděla, rozplakala se. Pak mi vyčetla, že ji vůbec nechápu: „Zničila jsem si život a ty sobecky myslíš jen na sebe!“ Možná má pravdu, ale já jsem až teď ve věku, kdy ve mně miminko dokáže probudit radost a klid. Mám zkušenosti, nemám strach a umím vnímat i drobnosti.
Po porodu se snad situace uklidní
„Víš, tvoje dětství mi tak nějak uteklo mezi prsty. Skoro nic si nepamatuji, protože jsem se musela pořádně otáčet, abych vše zvládla. Nakonec máme hezký dům, daří se nám dobře a já mám konečně čas i myšlenky na vnouče,“ snažila jsem se jí to vysvětlit. Moje matka tehdy jen pracovala a z Kláry takovou radost neměla.
Já budu úplně jiná babička, ale Klára to zatím nedokáže pochopit. Celou situaci bere jako svou prohru a neváží si ani toho, že její přítel s ní chce zůstat. Já takové štěstí neměla. Musím tedy počkat, až se vše po porodu uklidní a Klára uvidí, že se na mě může stoprocentně spolehnout.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
