Martina (27): Svým těhotenstvím jsem inspirovala švagrovou, rozhodla se mít dítě taky

Když jsem poprvé uviděla dvě čárky na těhotenském testu, seděla jsem na okraji vany s pusou dokořán a v hlavě mi běžela úplná prázdnota. Dvě čárky. Fakt tam jsou. Po chvíli jsem se rozesmála – spíš nervózně než šťastně. A pak jsem si uvědomila, že jo, že tohle je ten moment, který všechno mění.

Veronika (26): Celý život jsem snila o holčičce. Dvě čárky na těhotenském testu mě přesto zaskočily

Ze dvou čárek se nejvíce těšila švagrová

Oznámení radostné zprávy bylo jak z reklamy na dokonalý rodinný život. Máma plakala, táta mě objímal tak silně, že jsem se bála o žebra, a brácha hned začal plánovat, že dítě samozřejmě povede k fotbalu. Katka, moje švagrová, nadšením doslova překypovala. Objímala mě a šeptala mi do ucha, že to je nejkrásnější zpráva na světě.

Od té chvíle se všechno točilo kolem dítěte. Katka se mnou řešila úplně všechno – od těhotenských nevolností po to, jestli má smysl kupovat monitor dechu, když bydlíme v bytě o velikosti větší šatny. Volala mi skoro denně, občas jsem měla pocit, že je víc těhotná než já.

Sandra (31): Oznámila jsem doma, že čekám miminko. Reakce rodičů mě ale dost zklamala

Švagrová mě překvapila

Jednoho dne, když jsme seděly u švagrové na gauči s čajem a sušenkami, se na mě zadívala takovým tím výrazem, co většinou předchází větě: „Nechci ti do toho mluvit, ale...“

„Víš,“ začala, „já jsem to už říkala Martinovi... Kdybych teď taky otěhotněla, naše děti by se narodily ve stejném roce. Bylo by to super, ne?“

„No,“ odpověděla jsem, „to by bylo fajn. Ale ono se to tak snadno neplánuje.“

„Ale jo,“ mávla rukou, „my jsme se dohodli, že vysadím tabletky. Uvidíme, co na to vesmír.“

Smála jsem se. Katka měla vždycky zvláštní dar přistupovat k věcem s absolutním klidem a zároveň šílenou odvahou.

A vesmír evidentně poslouchal. O pár týdnů později mi volala a doslova křičela: „Dvě čárky! Máme dvě čárky!“

„Cože?!“ vykřikla jsem také.

„No! Vyšlo to! Budeme mít miminko taky!“

Měla jsem upřímnou radost. I když jsem trochu doufala, že naše společné téma konverzace se někdy rozšíří i na něco jiného než „jak dlouho už ti bývá špatně“.

Olina (37): Na vlastní kůži jsem pocítila, jak umí život být krutý. Konečně jsem těhotná, ale dítě budu vychovávat sama

Snily jsme společný sen

Čas běžel. Já jsem se překulila do druhého trimestru, konečně jsem mohla jíst bez pocitu, že umřu, a Katka začala objevovat kouzlo zázvorového čaje a sucharů. Chodily jsme spolu na procházky, porovnávaly bříška a soutěžily, která z nás si dřív začne připadat jako tučňák.

Jedno odpoledne přišla ke mně na návštěvu. Byla v dobré náladě, tvářila se spokojeně. Sedly jsme si do obýváku a já nám udělala čaj. Usmála se na mě. „Jsem nadšená, že to vyšlo. V létě budeme spolu chodit s kočárkem.“

Zůstala jsem chvíli zticha a pak jsme obě vyprskly smíchy. „No paráda,“ smála jsem se. „Aspoň nás na těch procházkách nikdo nepozná – dvě nevyspalé zombie s kruhy pod očima a s fleky od mléka na mikině.“

Smály jsme se tak, že jsme si obě musely chytat břicho – já doslova, protože se mi malý v břiše začal bouřit. Ten den mi došlo, že nejlepší je, že v tom nejsem sama. A jestli to přežijeme ve zdraví, tak jedině společně – s kávou bez kofeinu, kruhy pod očima a s ironickým smyslem pro humor.

Další příběhy ze života →

Zuzka (28): Den, kdy se mi narodil syn, byl nejhorší v mém životě. Strachu z porodu jsem se zbavovala dlouho

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].