Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Patrikovi se moc nelíbí, že jeho manželka žije sociálními sítěmi a sdílí všechno o jejich malém synovi. Když zjistil, že tajně plánuje znovu otěhotnět, aby měli víc dětí a více sledujících, zhroutil se mu svět. Došlo mu, že pro ni nebyl partnerem, ale jen nástrojem, jak získat víc sledujících.
Když jsme se s Lucií brali, koupili jsme si malý, ale útulný byt na okraji města. Dva pokoje a kuchyňský kout nám pro začátek naprosto stačily. Byli jsme mladí, plní ideálů a věřili jsme, že se všechno nějak poskládá.
Pak se narodil náš syn Tobiáš a byt se rázem zaplnil hračkami, postýlkou a nekonečným množstvím věcí, které malé dítě potřebuje. Bylo to náročné, ale byli jsme šťastní.
Manželka se změnila
S postupem času se však něco začalo měnit. Lucie trávila čím dál víc času na svém telefonu. Ze začátku to bylo jen nevinné sdílení fotek našeho chlapečka s rodinou a přáteli. Fotila ho, jak spí, jak si hraje, jak jí.
Založila si veřejný profil a začala sledovat ostatní matky, které sdílely podobný obsah. Netrvalo dlouho a její profil nabral spoustu sledujících. Lidé obdivovali její vkus, krásné fotky a dokonalé outfity, do kterých Tobiáše oblékala.
Začaly jí chodit nabídky na spolupráci. Nejprve to byly drobnosti, oblečení pro malého, dětská výživa. Ale brzy se to rozrostlo. Náš byt se stal jedním velkým fotoateliérem. Každý kout musel být dokonale uklizený, všechno muselo ladit.
Nemohl jsem si ani položit klíče na stůl, aniž bych nenarušil nějaké pečlivě naaranžované zátiší. Začal jsem se ve vlastním domově cítit jako cizinec.
Kde vezmeme na další pokoj?
Jednoho večera, když Tobiáš konečně usnul a já si chtěl v klidu sednout na gauč, si ke mně Lucie přisedla s vážným výrazem ve tváři. V rukou svírala telefon a oči jí zářily podivným nadšením. „Patriku, musíme si promluvit,“ začala a já už tušil, že to nebude jednoduchá debata.
„Copak se děje?“ zeptal jsem se opatrně a snažil se najít pohodlnou pozici na polštáři, který byl spíše na ozdobu než k užitku.
„Myslím, že je čas, abychom Tobiášovi pořídili sourozence. Byl by to úžasný krok pro naši rodinu. Jsme připraveni.“
Zůstal jsem na ni zírat s otevřenými ústy. Znělo to tak nečekaně a absurdně, vzhledem k naší současné situaci.
„Lucie, vždyť se sem sotva vejdeme ve třech,“ namítl jsem a rozhlédl se po obývacím pokoji, který plynule přecházel v Tobiášovu hernu. „Kde by to dítě spalo? Ve vaně? Nemůžeme si teď dovolit větší hypotéku. Víš moc dobře, jaké máme výdaje.“
Manželka se urazila
„Ale to by se nějak vyřešilo!“ namítla rychle a odložila telefon na stůl. „Láska se nedá měřit metry čtverečními. Představ si, jak by byla naše rodina krásně kompletní. Dvě děti, to je přece ideál.“
„Ideál pro koho?“ prohodil jsem unaveně. „Pro nás, nebo pro tvé sledující?“
Okamžitě se urazila. Vstala z gauče a založila si ruce na hrudi. „Jak můžeš něco takového říct? Jde mi o nás! O naši budoucnost! Všechny moje kamarádky už plánují druhé dítě. Je to přirozený vývoj.“
„Ale tvoje kamarádky možná nebydlí v malém bytě s výhledem na parkoviště,“ zkusil jsem ji vrátit do reality. „Nemůžeme se rozhodovat podle toho, co dělají ostatní. Musíme myslet na to, co je dobré pro nás a pro Tobiáše.“
Odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Následující dny jsme měli tichou domácnost, ale téma dalšího dítěte se vznášelo ve vzduchu jako těžký bouřkový mrak. Lucie se nevzdávala. Posílala mi odkazy na články o výhodách sourozenců, ukazovala mi fotky rodin s více dětmi a neustále básnila o tom, jak by to bylo úžasné.
Snažil jsem se jí vysvětlit své obavy, ale jako bych mluvil do zdi. Byla posedlá myšlenkou na to, jak bude naše rodina vypadat, místo toho, aby řešila, jak bude skutečně fungovat.
Manželka chce další dítě
Jednoho sobotního odpoledne, když byla Lucie s Tobiášem na procházce, jsem se rozhodl v bytě trochu uklidit. Vynášel jsem odpadky a při třídění papíru jsem si všiml něčeho zvláštního.
Na dně koše ležela malá krabička od antikoncepce. Když jsem ji vzal do ruky, všiml jsem si, že je plná. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Nechápal jsem to. Proč by vyhazovala antikoncepci?
Pak mi pohled padl na její diář, který ležel na stole. Nikdy jsem jí do jejích věcí nelezl, ale v tu chvíli mě přemohl zvláštní pocit, že mi něco důležitého uniká. Otevřel jsem ho na stránce s aktuálním týdnem.
Mezi poznámkami o schůzkách, plánech na focení a nápadech na nové příspěvky byla jedna stránka popsaná červenou fixou. Stálo tam: „Projekt Čtyřčlenná smečka – termín zahájení kampaně.“ A pod tím byl seznam firem, které měly zájem o dlouhodobou spolupráci. Nabídky se týkaly kočárků pro dvě děti, rodinného oblečení a vybavení do bytu.
Zíral jsem na ty řádky a nemohl uvěřit vlastním očím. Čtyřčlenná smečka... To byl ten nový trend, o kterém se v poslední době tolik mluvilo. Dokonalé rodiny se dvěma dětmi, které sdílely svůj nádherný život na internetu a vydělávaly na tom velké peníze. A moje žena se rozhodla, že se do tohoto trendu zapojí. Bez ohledu na to, co chci já.
Konec virtuálního divadla
Když se Lucie vrátila domů, seděl jsem u stolu v kuchyni. Před sebou jsem měl položený její diář a antikoncepci. Jakmile to uviděla, zbledla. Rychle poslala Tobiáše hrát si a zavřela dveře.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se tiše, ale hlas se mi třásl potlačovaným hněvem.
„Patriku, já...“ začala koktat a snažila se věci ze stolu sebrat.
„Přestala ses chránit, aniž bys mi o tom řekla? Plánovala jsi mě postavit před hotovou věc, jen abys mohla získat peníze od sponzorů?“
Mlčela. Sklopila oči. Viděl jsem na ní, že nemá žádnou připravenou výmluvu.
„Chápeš vůbec, co jsi udělala?“ pokračoval jsem. „Chtěla jsi využít mě a našeho případného dalšího potomka jako rekvizity pro svůj profil! Nejsem pro tebe manžel a otec tvých dětí. Jsem jen komparz v tom tvém dokonalém virtuálním divadle.“
„Ty to nechápeš!“ vybuchla najednou. „Tohle je moje práce! Snažím se zajistit nám lepší budoucnost. Kdybychom měli další dítě, ty smlouvy by nám zaplatily ten větší byt, o kterém pořád mluvíš. Dělala jsem to pro nás!“
„Ne, dělala jsi to pro sebe a pro svůj pocit důležitosti,“ odpověděl jsem chladně. „Rodina se neplánuje kvůli sponzorům. Dítě není dekorace, kterou si pořídíš, když se to zrovna hodí do nějaké kampaně.“
Vstal jsem od stolu. Cítil jsem naprosté prázdno. Žena, kterou jsem si vzal, zmizela v záplavě filtrů a lajků. Zůstala jen osoba, která byla ochotná obětovat naši důvěru a budoucnost pro pár tisíc sledujících navíc. Tohle už se spravit nedá. Nejsem ochotný dál hrát roli v jejím představení.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
