Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára si myslela, že drahý osvěžovač vzduchu vyřeší každodenní problém s aromatickými jídly kolegů. Netušila, že způsobí pohromu, která všechny vyhnala ven. Dnes je z ní ta nejvíce nenáviděná osoba ve firmě.
Pracuji v moderní administrativní budově v centru města. Naše kancelář je klasický open space, kde je každé slovo slyšet i na druhém konci místnosti.
S tím jsem se za ty roky naučila žít. Sluchátka s potlačením hluku vyřešila většinu mých problémů se soustředěním. Co ale sluchátka nedokážou zablokovat, je pach. A právě ten se stal mým největším nepřítelem.
V práci páchnou různá jídla
Naše firemní kuchyňka je od hlavního pracovního prostoru oddělena jen tenkými prosklenými dveřmi, které navíc špatně doléhají. Kolem poledne se kancelář pravidelně proměnila ve směsici nejrůznějších pachů. V uzavřeném prostoru plném počítačů a papírů je to doslova zkouška odolnosti.
Kolegové si z domova nosí ty nejrozmanitější pokrmy. Někdy je to ryba, jindy silně kořeněné kari, a velmi často různé variace na téma vařená košťálová zelenina.
Zatímco já jsem zastáncem lehkých salátů nebo sendvičů, které nikoho v mém okolí neobtěžují, zbytek týmu má pocit, že naše mikrovlnka snese všechno. Dlouhé měsíce jsem tiše trpěla, když se odpoledne nedalo v kanceláři dýchat. Jenže pak se situace stala neúnosnou.
Kolega to přehnal
Jednoho dne si Ondřej, který sedí jen dva stoly ode mě, přinesl svůj oblíbený oběd – zapečený květák s brokolicí, bohatě sypaný zrajícím sýrem. Když to dal do mikrovlnky na celé čtyři minuty, tušila jsem, že je zle. Jakmile se dveře kuchyňky otevřely, do open spacu se vyvalil puch tak hutný, že by se dal krájet.
„Ondřeji, to myslíš vážně?“ zeptala jsem se, když procházel kolem mého stolu s kouřící krabičkou.
„Co je? Manželka to včera dělala k večeři, je to výborné,“ usmál se na mě. Naprosto ignoroval fakt, že polovina oddělení právě přestala dýchat nosem.
Naše asistentka Jana dokonce vstala a odešla na chodbu, protože to zkrátka nemohla vydržet. V tu chvíli jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat. Nemohla jsem přece dál pracovat v prostředí, kde se člověk bojí nadechnout.
Stěžovat si šéfovi se mi nechtělo. Měl pověst člověka, který nerad řeší mezilidské žabomyší války a soustředí se jen na výkon. Musela jsem to vzít do vlastních rukou.
Můj tajný a velmi drahý plán
O víkendu jsem vyrazila do specializovaného obchodu s bytovými vůněmi. Byla jsem odhodlaná nešetřit. Chtěla jsem něco silného, ale zároveň elegantního. Něco, co přebije pachy, ale nebude to vonět jako levný sprej na toalety.
Prodavačka mi nabídla exkluzivní automatický difuzér, který v pravidelných intervalech uvolňoval koncentrovanou vůni provensálské levandule s tóny bergamotu. Cena byla astronomická, ale v představě příjemného vzduchu v kanceláři jsem neváhala ani minutu.
V pondělí ráno jsem dorazila do práce jako první. Rozbalila jsem elegantní černý přístroj a umístila ho na horní poličku v kuchyňce, hned vedle skříněk na kávu, kde nebyl příliš na očích. Byla jsem na sebe pyšná. Představovala jsem si, jak všichni kolegové vejdou do kuchyňky a budou obdivovat tu nádhernou, zklidňující vůni.
Dopoledne probíhalo skvěle. Kdykoli někdo prošel kolem kuchyňky, jemně k nám zavanula levandule. Cítila jsem se jako hrdinka, která zachránila naše pracovní prostředí. Ale pak přišlo poledne.
Levandule s nádechem zkázy
Úderem dvanácté se do kuchyňky nahrnuli lidé. Z dálky jsem sledovala, jak si kolega z účetního oddělení vybaluje svou dnešní specialitu – dušené zelí s klobásou. Vložil krabičku do mikrovlnky a zapnul ji.
Vzduch v kuchyňce se začal rychle plnit těžkým, mastným pachem zelí. A přesně v ten moment, kdy mikrovlnka ohlásila konec ohřívání a pan Novák otevřel dvířka, můj drahý difuzér vyhodnotil, že je čas na další dávku.
Slyšela jsem tiché zasyčení.
To byla kombinace, kterou už nechci nikdy v životě znovu zažít. Těžká, sladce květinová vůně koncentrované levandule a pach zelí s klobásou vytvořily něco naprosto obludného.
„Co to proboha je?“ vykřikla Jana. Vyběhla ven a přitiskla si ruku k ústům.
Účetní stál ve dveřích s krabičkou v ruce a vypadal, že každou chvíli omdlí. Zápach se šířil neuvěřitelnou rychlostí. Byla to sladká, květinová hniloba smíchaná s těžkým odérem vařené zeleniny. Polovině oddělení se okamžitě udělalo tak špatně, že museli opustit svá místa a vyjít na chodbu k výtahům.
„Kdo sem dal ten nesmysl?“ ozval se rozzuřený hlas. Byl to náš šéf. Držel v ruce můj krásný, drahý difuzér, který ze sebe právě vydal další oblak bergamotu.
Sklopila jsem zrak k monitoru a cítila, jak mi hoří tváře. „To jsem byla já,“ pípla jsem, když ticho v místnosti začalo být nesnesitelné. „Chtěla jsem jen, aby to tu hezky vonělo, když si všichni ohřívají ta... ta aromatická jídla.“
Konec teplých obědů
Šéf se na mě podíval pohledem, který si budu pamatovat do konce života. Nemusel nic říkat. Jen prošel kolem mě a difuzér hodil do nejbližšího odpadkového koše. Otevřel okno dokořán, i když venku bylo sotva pět stupňů.
Asi o hodinu později, když se vzduch alespoň trochu vyčistil a my se mohli vrátit ke svým stolům, si nás všechny svolal. „Od této chvíle platí přísný zákaz používání mikrovlnky k ohřívání jakéhokoli jídla. Z kuchyňky ji nechám odnést. Totéž platí pro donášení vlastních spotřebičů. Jediné, co je povoleno, je rychlovarná konvice na kávu a čaj. Nejsme restaurace,“ řekl vážně.
Překvapilo mě to. Ondřej se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Jana si povzdechla.
Od toho osudného dne uplynul měsíc. Mikrovlnka skutečně zmizela. Naše polední pauzy se změnily k nepoznání. Místo teplých obědů teď všichni žvýkáme studené bagety, saláty nebo rohlíky se šunkou. V kuchyňce vládne napjaté ticho a vzduch je sice čistý, ale mrazivý.
Kdykoli jdu kolem Ondřeje, demonstrativně kousne do svého studeného sendviče a upře na mě vyčítavý pohled. Zbytek týmu se se mnou baví jen o pracovních záležitostech. Můj plán na záchranu kanceláře před pachem se obrátil proti mně tím nejhorším možným způsobem. Chtěla jsem nám všem pomoci, ale nakonec jsem všechny připravila o teplé jídlo.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
