Bronislava (66): Odešla jsem do důchodu a neštěkne po mně ani pes. Pro bývalé kolegy jsem jen obtěžující návštěva

Dvanáct let jsem pracovala u stejného zaměstnavatele. Měla jsem za to, že jsem nejen s kolegy, ale i s vedením víc než v pracovním vztahu. Myslela jsem si, že jsme i kamarádi.

Martina (41): Fascinuje mě život mé kolegyně. S manželem si projevují úctu způsobem, který se dnes už nevidí

Moje zaměstnání mě bavilo a naplňovalo

Do práce jsem chodila vážně ráda. Každé pondělí jsem do zaměstnání donesla upečený koláč. Jen tak. Pro radost. Kolegové mi koláč vždy chválili a bylo vidět, že k odpolední kávě jim přišel vhod. I vedení moje činy vnímalo pozitivně. Podle nich jsem utužovala kolektiv. A já byla ráda, že mohu něčím přispět k dobré náladě.

Byla jsem v zaměstnání i jedna ze služebně nejstarších. A vlastně jsem byla i nejstarší věkem. Takže moje pracovní zkušenosti jsem předávala nově příchozím. Volila jsem vždy slušnou formu, navodila jsem klidnou atmosféru a snažila jsem se předat i něco navíc. Předávala jsem postřehy, vazby mezi pracovními postupy, a těšilo mě, když jsem nováčka uvedla do firmy tak, že byl samostatným zaměstnancem.

Kateřina (47): Pokaždé když potkám kolegyni s manželem, je mi úzko. Je to typický manipulátor

Můj odchod do důchodu nikdo moc neřešil

A pak jsem začala mít zdravotní problémy. Nic vážného, ale neustále mě bolela kolena a cítila jsem, že je na čase odejít do důchodu. Všem jsem oznámila, že jsem se dohodla se zaměstnavatelem, že za tři měsíce skončím. Všichni za mnou chodili, že je to škoda. „Broni, to nemyslíš vážně. Budeš mi moc chybět,“ potěšila mě kolegyně.

„Broni, neumím si představit, že tě nebudu denně vídat v práci,“ objala mě další kolegyně. Reakce mých kolegů mě potěšila a všechny jsem srdečně zvala na návštěvu a ujistila jsem je, že na sebe máme kontakt, a tak mohou kdykoliv zatelefonovat. Všichni do jednoho mi to slíbili a padaly návrhy na osobní setkání.

Milada (35): Měla jsem poměr s mým podřízeným. Nemohl se ale srovnat s tím, že jsem úspěšnější než on

Nakonec na mě všichni zapomněli

Poslední den jsem zajistila velké pohoštění a rozloučila se ve velkém stylu. Přes jídlo. V současné době jsem půl roku v důchodu a neozval se mi nikdo. Nikdo mi nezavolal. Nikdo mi nenapsal ani textovou zprávu. To bylo slibů, to bylo srdceryvných slov o tom, jak jim budu chybět. A ukázalo se, že platí jediné...sejde z očí, sejde z mysli.

Dokonce jsem do práce nedávno zašla a připadalo mi, že snad i obtěžuji. Sice mě všichni přišli pozdravit, každý si rychle vymyslel nějakou výmluvu, proč neměl čas mě kontaktovat, ale to bylo vše. Všichni snědli chlebíček, co jsem jim donesla, věnovali mi pět minut a zmizeli ve své kanceláři. Holt si budu muset najít nové kamarády. Pro změnu v parku, kam chodí všichni důchodci z panelových domů.

Justýna (32): Dávala jsem snoubenci celou výplatu, protože se prý vyznal ve financích. Teď mám na krku exekutora i jeho milenku

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].