Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeNa první pohled to vypadalo jako pohádka. Justýna byla zamilovaná a důvěřovala svému příteli ve všem, dokonce i v podepisování smluv, které jí nosil domů. Jenže za jeho šarmem a sliby se skrývala past, která ji stála víc, než si kdy dokázala představit.
S Markem jsme se seznámili v práci. On byl nový vedoucí technického oddělení a já nenápadná recepční s tříletou praxí. Hned na mě udělal velký dojem. Byl vysoký, sebevědomý, s vytříbeným smyslem pro humor a pohledem, který okouzlil všechny ženy v naší firmě. Když se mnou začal flirtovat, nemohla jsem tomu uvěřit. Já? Opravdu já? Ten fešák si vybral mě? Skromnou Justýnu, která vedle kolegyň nikdy nepůsobila nijak výjimečně.
Nikdy jsem neměla štěstí na muže
Ve škole i na univerzitě si kamarádky mohly vybírat, a já vždycky stála někde stranou. Nevypadala jsem nějak špatně. Ale nebyla jsem si jistá sama sebou a neuměla jsem zdůraznit své přednosti. Vždycky jsem se oblékala sportovně. Nějaké džíny, vytahané tričko nebo mikina s kapucí, na nohou tenisky nebo kecky. Vlasy v odstínu myší blond, stažené do praktického culíku, a make-up téměř žádný.
Kamarádky, dokonce i ty ošklivější než já, se uměly prezentovat žensky. Melíry, moderní střihy, slušivé ofiny, lehce natočené vlasy, dokonalý make-up, boty na vysokém podpatku, ženské šaty. Na chlapy to fungovalo. Se mnou si rádi povídali o škole, fotbale, filmech v televizi, výletech na kole. S nimi se domlouvali na rande do kina a na romantické večeře v restauraci. Prostě život.
Já jsem vždycky byla spíš „dobrá kamarádka“ a „sympatická holka“, ale nikdy první volba na rande. A Marek se o mě nejen zajímal. On mě doslova zahrnul svou něhou. Po třech měsících už u mě bydlel. Po pěti mluvil o svatbě. Po šesti mi začal nosit domů papíry k podepsání.
Měla to být jen chvilková pomoc
„Miláčku, banka se kroutí, protože loni jsem měl nedoplatky na DPH,“ vysvětloval jednoho večera, když mě objímal v kuchyni. „Ale to není nic vážného. Jen potřebuji, abys žádost podala ty. Převedeme vybavení na tebe a já ti všechno splatím. Budeš majitelkou mého úspěchu,“ zasmál se a políbil mě na krk.
Zrovna jsem pro nás připravovala zapečené těstoviny a krájela rajčata. Můj snoubenec přesně věděl, jak na mě, a tak jsem rychle souhlasila. Vždyť to byl Marek. Muž mého života. Ten, se kterým jsem si měla vytvořit svou vlastní pohádku. Nebo si ho alespoň vzít, založit rodinu a žít dlouho a šťastně.
„Vždyť on ví, co dělá,“ myslela jsem si a naprosto mu důvěřovala.
Vždyť vedl vlastní firmu, vyznal se ve financích, měl kontakty, stálé klienty, nápady, plán. Já se nevyznala v ničem, kromě plánování dovolených a kávy z kávovaru. Alespoň tehdy jsem si to myslela. Kromě toho – byl to náš plán, náš život. Ten, který měl být společný. Vždyť jsme si brzy měli navléknout prstýnky, přísahat lásku, věrnost a manželskou poctivost. Takže teď už není on a já. Jsme my, proto bychom měli táhnout za jeden provaz, ne?
Jeden podpis, pak druhý a další
Začalo to leasingem na dodávku. Tvrdil, že nové auto je pro jeho práci nezbytné a že „splátky se vrátí při daňovém přiznání“. Uvěřila jsem mu, proč bych taky neměla? Vždyť jsem sama dobře věděla, že leasingové splátky si firma skutečně může dát do nákladů.
Později přišel úvěr na „modernizaci kanceláře“, pak údajná investice do velkoobchodu. Já jen podepisovala další prohlášení, plné moci, smlouvy. Marek zařizoval všechny formality sám. Tvrdil, že bych se neměla „starat o takové hlouposti“, protože to jsou „věci, které nejsou pro mou krásnou hlavičku“. Nosil dokumenty domů, usmíval se a ujišťoval mě, že brzy budeme „stavět krásný dům za městem a koupat se ve vlastním bazénu“.
Tak jsem se starala o domácnost, naši každodenní rutinu a svou práci. Záležitosti našich společných financí jsem nechala na hlavě svého snoubence. Dokonce jsem mu dala plnou moc ke svému účtu, aby mohl volně investovat.
Když jsem se ho jednoho dne zeptala, proč všechny dokumenty chodí jen na mé jméno, jen se zasmál: „Protože ty jsi moje záruka. Moje důvěra. Ostatně, nejde přece o příjmení, které budeme mít brzy společné. Jde o náš vztah a naše štěstí, ne?“
No právě. Není to v lásce právě o tom? O důvěře? Tak jsem mu důvěřovala a naivně věřila, že můj partner přesně ví, co dělá. Vždyť je to seriózní podnikatel. Má hlavu na krku, když se mu podařilo získat vedoucí pozici v práci a později se osamostatnit, no ne?
Něco mi nesedělo
Teprve po roce jsem si začala všímat prvních trhlin. Marek stále častěji mizel na „důležitá jednání“. Prý to vlastní firma vyžaduje, protože tady neexistuje práce „od–do“. Jasně. Věděla jsem, že podnikání znamená nepravidelnou pracovní dobu. Ale mělo to znamenat, že budu už navždy trávit čas sama? Čekat na svého muže doma? Takhle měl vypadat můj život?
Navíc jsem si všimla, že peníze na naše společné výdaje vlastně dávám jen já. Oprava pračky, vymalování kuchyně, jídlo, pojištění auta, poplatky za topení… Peníze na všechno šly z mého soukromého účtu. A Marek? Proč on nepřispíval? Tvrdil, že své příjmy investuje, protože „peníze musí být pořád v pohybu“. Možná musí. Ale proč většinu běžných věcí platím já? Ze svého malého platu recepční?
Náhodou jsem viděla, kdo mu volá. Na displeji se objevilo „Kačka z účtárny“. Popadl telefon, téměř mi ho vytrhl z ruky. A já jen seděla vedle jeho mobil a chtěla jsem mu ho podat. Utekl do ložnice a přivřel dveře. Ale i tak jsem to slyšela. Mluvili v polovičatých větách, se zvláštní něhou v hlase. Marek se rozzuřil, když jsem se ho na ten rozhovor zeptala. Křičel, že ho špehuji, že si ho nevážím, že jsem nevděčná. A pak na dva dny zmizel. Po návratu mi přinesl bonboniéru a náušnice. A novou smlouvu k podpisu.
Podepsala jsem. Proč bych neměla podepsat, když se vrátil a ještě mi koupil dárek? Teď už vím, že jsem tehdy byla strašně naivní a věřila všemu, co mi ten člověk řekl. Na svou omluvu mám jen jedno: láska je slepá. A já Marka opravdu velmi milovala.
Navštívil mě exekutor
První dopis od soudu přišel na jaře. Marek byl zrovna na služební cestě. Pak přišel další. Výzva k zaplacení. Informace o nedoplatcích, upomínky, telefony a SMS zprávy od vymahačských firem.
Až jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a uviděla cizího muže v elegantním obleku. „Co ten chce?“ pomyslela jsem si.
„Paní Justýna N.?“ zeptal se. „Karel V., soudní exekutor,“ pronesl sebejistě a bez pozvání vešel do mého bytu.
Srdce se mi zastavilo. Protože se ukázalo, že všechno bylo na mě. Všechno. Auta, vybavení, půjčky, daňové nedoplatky, odvody na sociální a zdravotní pojištění, nájem za kancelář, účty za elektřinu, topení, odvoz odpadu, vodu. Marek už měsíce nic neplatil.
Když jsem se ho snažila kontaktovat, nezvedal telefon. A jeho firma? Zavřená. Telefon nedostupný. Profil zmizel ze sociálních sítí. Zůstala jsem sama. S hromadou dluhů a tichou myšlenkou, že jsem to asi celou dobu věděla. Jen jsem to nechtěla vidět. Předstírala jsem, že je všechno v pořádku, protože jsem moc chtěla, abychom byli šťastní.
Blízcí jako by se domluvili
„Vždyť jsem ti říkala, abys byla opatrná,“ slyšela jsem od mámy.
„Ten Marek se mi hned od začátku nelíbil. Říkala jsem ti, že je nějaký slizký, ale ty ses na mě kvůli tomu skoro urazila,“ řekla sestra.
„Justýno, ty máš na chlapy fakt štěstí,“ utrousila ironicky kolegyně z práce.
Ale nejhorší bylo to, co jsem si říkala já sama: „Jak jsi mohla být tak naivní? Tak slepá? Vždyť to bylo naprosto zřejmé! Všichni to viděli, jenom ty ne.“
A přesto to pro mě zřejmé nebylo. Marek uměl být něžný, milující, přesvědčivý. Hrál na city, sliboval hory doly, říkal, že všechno je „pro nás“. A já tomu tak moc chtěla věřit. Tak moc jsem chtěla konečně někoho, kdo se o mě postará, kdo to bude vědět lépe, kdo... ze mě sejme zodpovědnost.
Je to skutečná ironie osudu. Protože teď jsem té zodpovědnosti měla až příliš. K tomu všemu mě ještě navštívila ta „Kačka z účtárny“. Ukázalo se, že ji Marek také podvedl. Tvrdil jí, že je volný, že si mohou společně zařídit život. Ale ona byla opatrnější. Půjčila mu peníze, ale nepodepsala žádnou smlouvu o půjčce. Teď si stěžovala mně. Tvrdila, že jsem to s Markem mohla všechno naplánovat. A přitom já přišla o víc a ani jsem nevěděla, kde je.
Dá se z toho dostat?
Šťastný konec hned nepřijde. Exekutor mě stále pravidelně navštěvuje. Začala jsem splácet dluhy, sestavovat nápravný plán, využívat právní pomoc. Ale něco se změnilo.
Začala jsem říkat „ne“. Naučila jsem se číst smlouvy. Nahlásila jsem případ na policii jako podvod. Začala jsem také chodit na terapii, protože, jak se ukázalo, Marek nebyl můj největší problém. Problém byl v tom, že jsem v hloubi duše nevěřila, že si zasloužím skutečnou lásku. Nezištnou.
Teď už vím, že si ji zasloužím. A i když jsem za tuto lekci musela zaplatit velmi vysokou cenu, už nikdy nic nepodepíšu „z lásky“. Protože teď jsem podepsala smlouvu sama se sebou. Na nový, lepší život. Podle mých vlastních pravidel.
