Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMarika už osm měsíců chodila se Sebastiánem, když si začala všímat jeho neustálých výmluv, proč musí posunout to či ono rande. Nakonec jí dal košem v situaci, která ji dokonale ztrapnila před kamarádkami.
Se Sebastiánem už chodím nějaký ten pátek. Když jsme si spolu začali, cítila jsem, že jsem středobodem jeho vesmíru. Neustále mi psal a zajímal se o to, co dělám, nosil mi květiny, vymýšlel hezká rande a hlavně si na mě vždycky udělal čas. Byla jsem zkrátka jeho prioritou. Chodili jsme spolu možná osm měsíců, když se to změnilo.
Přítel mi začal rušit všechna rande
„Zlato, promiň, potřebuju odložit ten náš prodloužený víkend v Tatrách. Něco mi do toho vlezlo,“ volal mi omluvně z práce jedno odpoledne.
„Dobře, ubytování jsem ještě neplatila, tak není problém,“ souhlasila jsem a ráda se mu přizpůsobila. Teď zpětně si myslím, že to byla chyba, měnění plánů se od té chvíle stalo naším denním chlebem. „Lásko, nebude ti vadit, když dneska nepřijedu? Kluci mě pozvali na pivo,“ vymlouval se další týden, když jsem pro něj celá natěšená připravovala večeři. Smutně jsem hleděla na dvě obrovské porce rozložené na stole, když jsem rezignovaně souhlasila.
„Mariko, nemůžeme to kino zítra odložit na jindy? Moc se mi to nehodí,“ pokoušel se mě opět přemluvit, aby se naše rande přesunulo. Tentokrát jsem na něj už vyjela. „To už nemyslíš vážně! Poslední dobou na tebe vůbec není spoleh. Všechno mi rušíš, neustále měníš plány. Nebaví mě být pořád jako na trní, jestli si na mě konečně uděláš čas, nebo ne.“
„Omlouvám se,“ zvedl ruce nahoru v obranném gestu, „tohle bude naposledy, přísahám. Ještě jednou to posuneme a už se to nebude opakovat. Slibuju.“
Už jsme spolu nikam nechodili
Jenomže se tak nestalo. Do kina jsme nakonec nešli, stejně tak na večeři do mojí vysněné luxusní restaurace a ani na dovolenou do Tater. Měla jsem pocit, že Sebastiána už ani nevídám, že se mi vyhýbá. Poslední kapka přišla jednoho chladného listopadového odpoledne.
S pěti nejlepšími kamarádkami se každý měsíc scházíme v naší oblíbené vinárně. Protože jsme konečně po dlouhé době byly všechny zadané, rozhodly jsme se vzít s sebou naše partnery. Velmi jsem se těšila, týdny dopředu jsem o srazu Sebastiánovi básnila, dokonce jsem mu koupila krásnou novou košili přímo pro tuto příležitost.
V den srazu jsem se krásně oblékla, upravila si vlasy a čekala, až mě Sebastián vyzvedne, abychom mohli vyrazit. Najednou mi začal zvonit telefon. „Lásko, nestíhám tam být načas,“ vysvětloval mi Sebastián překotně, „jeď prosím sama napřed, já tam co nejdřív dorazím a sejdeme se na místě.“ „Dobře,“ přikývla jsem, ale už jsem cítila, jak se mi tvoří knedlík v krku, „ale doraž, prosím. Je to pro mě velmi důležité.“
Po hodině se přítel stále neobjevoval
Do vinárny jsem tedy dorazila sama. Naštěstí tam dva partneři kamarádek také ještě nebyli, a tak ze mě nervy na chvíli opadly. Po půl hodině jsme ale už byli všichni, samozřejmě kromě Sebastiána. „A kde je tvůj přítel, Mariko? Kde je Sebastián? Dorazí, ne?“ zeptala se mě jedna z kamarádek a mně se skoro udělalo zle. „Ano. Ale radši mu zavolám, kde je.“
„Promiň, lásko, ještě se vyskytlo něco v kanceláři. Budu tam do půl hodiny,“ omlouval se, když jsem mu rozzuřeně volala, kde je. Už v tu chvíli mi mělo být jasné, že Sebastián vůbec neplánuje dorazit.
Minula půlhodina, potom hodina a mně bylo do breku. Na Sebastiána se už nikdo neptal, jen se na mě všichni soucitně koukali a vyměňovali si významné pohledy. Měla jsem v sobě už tři sklenky, když mi na telefon poslal zprávu. „Promiň, ale nakonec nepřijdu. Mrzí mě to, ale snad ti to nevadí.“
Tenhle podraz byl poslední kapkou
„Už píše, že je tu? Že parkuje? Dojdu pro něj, ať se nemusíš zvedat,“ nabídla se jedna z kamarádek s nadějí v očích, když viděla, že sleduji displej telefonu. Bezduše jsem se na ni podívala a skoro musela zahánět slzy. „Ne. Napsal mi, že nepřijde.“
Cítila jsem se poníženě a hrozně. Jediný muž, který nebyl schopný přijít, byl ten můj. Všechny mé přítelkyně tu vesele seděly se svými partnery a já vedle nich vypadala jako hloupá, naivní husa čekající na někoho, kdo pro mě není schopen udělat ani základ. Opět mě zklamal, vůbec ho nezajímalo, jak je to pro mě důležité. A ještě mě před všemi ztrapnil.
Sebrala jsem odvahu, ke které mi zřejmě pomohla zlost, ponížení, ale také alkohol, a odepsala mu: „Dobře. Nechoď. Už nikdy nechoď. Sbohem, Sebastiáne. Na tohle nemám.“
Rozhodla jsem se, že muže, který mě vůbec nerespektuje a není schopný si pro mě uvolnit jediný večer, nepotřebuju a nechci. Zbytek večera jsem proseděla jako tělo bez duše a nakonec se vymluvila na nevolnost. Všichni ale samozřejmě pochopili, že mi je trapně. Věřím, že hned, jak jsem odešla, začali probírat, jaká jsem chudinka. Nikdy mě nikdo víc nezklamal než Sebastián toho večera. Věděla jsem, že musím vztah okamžitě ukončit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
