
Julie si po letech single života konečně našla přítele, do kterého se vášnivě zamilovala. Když ho ale představila mamince, místo radostného komentáře ji čekala mrazivá reakce.
Když jsem doma v létě řekla, že se s někým vídám, celá rodina byla štěstím bez sebe. Už několik let jsem byla single a všichni se mě pořád ptali, kdy už konečně někoho seženu a kdy zase začnu randit.
Chtěla jsem počkat na toho pravého
„Čekám na toho pravého,“ odvětila jsem pokaždé. A byla to pravda. Nechtěla jsem zažívat neperspektivní románky, ale chodit s někým, o kom si řeknu, že za to fakt stojí.
A pak jsem se seznámila s Kristiánem. Potkali jsme se náhodou v baru a dali se do řeči. Byl to moc příjemný a zábavný rozhovor, a tak jsme si domluvili rande, pak druhé, třetí… Nikdy jsem nikoho jako Kristiána nepotkala. Byl ke mně nesmírně pozorný, na každé rande mi nosil kytici lučního kvítí, psal mi a volal, vymýšlel pro nás plány… Cítila jsem se opravdu milována.
„Úplně záříš,“ rozplývala se vždycky máma, když jsem přišla domů, „nikdy jsem tě takhle spokojenou neviděla. Jsem tak ráda, že jsi s Kristiánem začala chodit.“ Těšila jsem se, až jí ho představím, myslela jsem si, že se jí bude líbit. Když se ale poprvé setkali, ukázalo se, že opak je pravdou.
Nikdy jsem nebyla šťastnější
Máma pracuje jako soudkyně a táta jí po rozvodu posílá opravdu tučné alimenty, nikdy jsme tedy neměli problém s penězi. S Kristiánem nás vzala na večeři do luxusní pražské restaurace. „V takové restauraci jsem nikdy nebyl,“ omlouval se Kristián rozpačitě, když si spletl rozpouštěcí ubrousek s předkrmem a pokusil se ho sníst, „my vždycky jíme doma.“
„Opravdu?“ divila se moje máma a Kristián jen přikývl. „Táta nás už jako děti opustil a máma má po těžké mrtvici,“ popisoval svůj životní příběh, „je v invalidním důchodu a nemůže pracovat, takže celou domácnost táhnu já. Musel jsem nechat školy, abych se o ni mohl starat, a tak mám jen maturitu. Teď pracuji ve fabrice u pásu.“
Myslela jsem, že s ním máma bude soucítit a litovat ho, měl to v životě těžké, ale ne. Úsměv jí pomalu mizel z tváře a vystřídaly ho obavy. Když jsme se vrátily domů a já se jí s nadšením zeptala, co si o Kristiánovi myslí, hlasitě si povzdechla.
Mámě připadal můj přítel až moc chudý
„Julinko, kdybych od začátku věděla, co je zač, nikdy bych se neradovala, že jste spolu,“ povzdechla si a svezla se unaveně na gauč. „Jak to myslíš?“ zamračila jsem se. Máma si s povzdechem nalila plnou sklenku vína. „Chápu, že je asi fajn, ale s takovým klukem tě nic nečeká. Pracuje někde v továrně, takže nebude mít peníze, po tátovi nic nezdědí, když ho opustil, a ještě má na krku nemocnou mámu. Myslíš, že s takovým se budeš mít dobře?“
„Co to říkáš?“ osopila jsem se na ni, „mami, já s ním nejsem pro peníze, ale protože ho miluju. Není to to nejdůležitější?“ „Možná, kdyby ti bylo patnáct,“ zavrtěla hlavou, „ale musíš myslet na to, že budeš chtít rodinu, budeš chtít mít život na úrovni, trochu si užívat. A to ti Kristián rozhodně nedá. S tím budeš tak maximálně živořit.“
Mámina slova mě neustále pronásledovala
Bylo to to nejhorší, co mi kdy kdo řekl. Byla jsem naprosto zdrcená, Kristiána jsem tak milovala a doufala jsem, že ho bude mít ráda i ona. Nejprve jsem se rozhodla na její názor nedat, myslela jsem, že ho dokážu vytěsnit, to jsem se ale mýlila.
Matčina slova mě provázela na každém kroku, musela jsem nad nimi neustále přemýšlet. Co když má pravdu? Co když mě s Kristiánem opravdu čeká život v chudobě a nouzi? Co když se o mě opravdu nedokáže postarat? Byla jsem zvyklá na dovolené v exotice, velký dům, drahé večeře. Co když mi tento standard opravdu nebude schopný zajistit?
S přítelem jsem se po zralé úvaze rozešla
Tyto myšlenky mi pomalu trávily mysl a máminy komentáře a pohledy tomu také nepomohly. „Bude lepší, když se rozejdete. Musíš si najít někoho bohatšího,“ opakovala mi skoro denně. Jednoho dne jsem to už nevydržela, brouk v hlavě byl až moc velký. Měla jsem pocit, že když Kristiána vidím, už nevidím všechnu tu lásku a starostlivost, ale strach z budoucnosti. Věděla jsem, že to dál nezvládnu.
Rozchod s Kristiánem byl to nejbolestivější, co jsem kdy zažila. Vím, že ho pořád miluju a že jsem ho opustila čistě ze strachu, že bych se s ním jednou nemusela mít dobře. Jestli to bylo správné rozhodnutí, nebo ne, ještě nevím, ale mám strach, že jednou toho budu hořce litovat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].