Iva (40): Je mi čtyřicet a jsem single. Rodinu zajímá jen to, kdy se vdám a budu mít děti

Pracuji v administrativě. Každý den je stejný jako ten předchozí – obrazovky počítačů, káva z automatu, rutinní výkazy a nevinné vtípky kolegů. Večer se vracím do bytu plného ticha. Koloběh se opakuje – z domova do práce, z práce domů. Jednotvárnost a pocit, že jsem jen ošoupané kolečko v soukolí života, se mě drží. Točím se bez cíle, protože... co jiného mi zbývá?

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (32): Moje máma je nešťastná, že nemám chlapa. Už nevím, jak jí mám vysvětlit, že jsem se svým životem spokojená

Svůj život jsem si představovala jinak

Kdysi jsem snila o cestování, chtěla jsem poznat Indii, napsat román, opravdu naplno žít. Představovala jsem si, jak sedím v malinké kavárně v Lisabonu, píšu na notebooku, ve vzduchu je cítit moře a sluníčko krásně hřeje. Teď ale slyším jen hlasy svých tetiček: „Ivo, kdy se konečně usadíš? Sny jsou fajn, ale čas běží! Hanka také říkala, že jí samota vyhovuje. Dnes má doma jen kočky...“

Jejich slova mě pálí jako oheň, cítím se jako projekt, který je třeba opravit, jako zastaralý software, který potřebuje aktualizaci. O svátcích a rodinných setkáních mě nevnímají jako člověka, ale jako problém, který je třeba vyřešit. Nikdy se mě nezeptají, co mi dělá radost, co mě zajímá. Chtějí vědět pouze to, kdy se vdám a budu mít děti.

Snažím se usmívat, přikyvovat a ujistit je, že mi samota nevadí, ale stejně ve mně hlodá nejistota. Je to opravdu moje vina, že jsem sama? Musím se obhajovat za to, že nemám partnera? Jsem vlastně šťastná?

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (64): Až do šedesátky jsem byla single a šťastná. Sama jsem překvapená, že se budu vdávat

Na oslavě narozenin jsem se styděla

Oslava mých čtyřicátin se změnila ve frašku. Stůl u mámy v bytě se prohýbal pod jídlem, alkoholem a limonádami. Tetičky se smály nahlas, jejich poznámky mě bodaly jako jehly. „Ivo, je čas na ženicha!“ zvolala teta Tereza, zvedla sklenku a podívala se na mě, jako by právě objevila smysl života.

„Nemůžeš být sama napořád,“ přidala se další teta se smíchem. „Skončíš s kočkou na klíně a pletením!“

Někdo mi podal přáníčko, na kterém bylo velkým písmem napsáno: „Čas na ženicha.“ Všichni se rozchechtali, jako by právě slyšeli ten nejlepší vtip na světě. Nuceně jsem se usmála. Neřekla jsem nic, jen jsem držela přáníčko tak pevně, až se mi rohy zařezávaly do prstů.

Podívala jsem se kolem sebe – na tetičky, bratrance s jejich dětmi, na maminku, která se usmívala, ale v očích měla ten svůj výraz s otázkou: „Kdy už se usadíš?“ Nepřipadala jsem si jako oslavenkyně, ale jako herečka v divadelní hře, obsazená do role staré panny, pod drobnohledem a bez šance změnit scénář.

Opravdu mě takhle vidí? Jako ženu, která nutně potřebuje muže, aby nezostudila rodinu? Chtěla jsem zmizet, vypařit se, odejít a už se nikdy nevrátit. Vstala jsem a řekla, že musím jít. Nikdo mě nezastavil. Maminka tiše pronesla: „Ivo, zůstaň aspoň chvíli, máš narozeniny...“ Ale já už byla u dveří, srdce mi bušilo, myšlenky vířily jako vítr. Vyšla jsem na chodbu, dveře se za mnou zavřely a ztlumily smích a hlasy. Vydala jsem se po schodech dolů. Potřebovala jsem být co nejdál... od rodiny...

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (36): Rodina mě nebrala vážně, protože jsem single. Malá lež mi do života přinesla lásku

Rodina mě nechápe

Šla jsem pomalu a vdechovala chladný vzduch. Nepřinášel mi útěchu. Ulice byly téměř prázdné, jen občas projelo auto. Vzpomněla jsem si na večery, kdy jsem psala – o cestách, lidech, které bych chtěla potkat, o příbězích, které jsem chtěla vyprávět. Teď ty soubory jen leží zapomenuté v počítači.

Opravdu mě musí rodina litovat? Proč mě vidí jen jako svobodnou ženu? Jak to, že nevidí nic jiného? Rostl ve mně hněv – na ně, ale i na sebe, že jsem nic neřekla, že jsem se jen usmívala, jako by to bylo v pořádku. „Ať si myslí, co chtějí,“ říkala jsem si. „Ale proč se kvůli tomu cítím hůř?“

Zastavila jsem se na zastávce, opřela jsem se o sloupek a zavřela oči. Pak se ve mně ozval hlas – ne nahlas, ale silněji než kdy dřív: „Chci být sama sebou! Proč mě nemůžou přijmout takovou, jaká jsem?“ Stála jsem tam ještě chvíli, než jsem vykročila ke svému bytu – tichému, prázdnému, bez smíchu a hlasů, ale mému...

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (41): Zjistila jsem, že single život je víc než střídat partnery nebo mít někoho na sílu. Jsem proto ale za exota

Proč bych neměla být šťastná sama?

Pohlédla jsem na svůj odraz v okně zaparkovaného auta – unavený obličej, rozmazaná řasenka, neupravené vlasy. A pak se ozvaly hlasy. Nejprve máma: „Musíš si někoho najít, jinak zůstaneš sama.“ Pak pisklavý hlas tety Terezy: „Žena bez rodiny není kompletní. Je hanba být sama.“

Zatnula jsem pěsti, jako bych se chtěla bránit těm slovům, ale zůstávala ve mně. A pak – bez ohledu na kolemjdoucí – jsem začala mluvit téměř nahlas. Jen abych slyšela vlastní hlas, abych si připomněla, že existuju. „Co když si nikdy nikoho nevezmu?“ řekla jsem. „Znamená to, že můj život má menší cenu? Nemám právo být šťastná sama? Proč musím žít podle jejich očekávání?“

Smála jsem se přes slzy, a pak jsem plakala ještě víc, protože jsem si uvědomila, že ten smích pramenil z bezmoci, ze zoufalého výkřiku do prázdna. Stála jsem tam ještě chvíli, dokud jsem se neuklidnila. Otřela jsem si obličej rukávem a vykročila dál. Jako by už nebylo cesty zpět...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (28): Žít s mužem mě ubíjí. Raději jsem single a užívám si, že nic nemusím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].