Facebook
Instagram
Simona byla svobodná a docela spokojená, ale její rodina to viděla jinak. Prý je stará panna a měla by se nad sebou zamyslet. Opravdu se hodnota ženy určuje podle toho, jestli má muže?
Své šestatřicáté narozeniny jsem oslavila neobvykle – vypnula jsem telefon a šla se projít. Úplně sama. Cestou jsem si koupila bagetu, na dietu kašlu (stejně jsem ji dodržovala jen občas), a řekla si, že si taky něco zasloužím. Pomalu a s rozvahou jsem ukusovala bagetu. Byla jsem docela spokojená sama se sebou, ale moje rodina to viděla jinak.
Rodině vadí, že jsem sama
Zvědavé a starostlivé otázky, kdy už konečně začnu přemýšlet o budoucnosti a najdu si toho pravého chlapa, jsem odbývala pokrčením ramen. Snažila jsem se nedělat si starosti s tím, že rodina moc neocení moje pracovní úspěchy. Bez muže po boku jsem byla stará panna, politováníhodná bytost, o kterou nikdo nestál.
Zatnula jsem zuby a rozhodla se omezit kontakt s rodinou, přáteli a každým, kdo by se mě ještě jednou zeptal, kdy si konečně někoho najdu. Jako by na ničem jiném nezáleželo...
Na druhé straně ulice jsem uviděla příjemnou kavárnu a rozhodla se koupit si kávu, najít nějakou odlehlou lavičku v parku a úplně se izolovat od lidí. Ale místo abych si užívala samotu, nemohla jsem přestat myslet na to, proč mě lidé nechápou.
Zlepšili mi náladu
Dítě na kole jsem si všimla, až když spadlo přímo přede mnou do louže a postříkalo mě špinavou vodou. Vyskočila jsem z lavičky a vylila na sebe kávu.
„Adame, jsi v pořádku?“ ozval se nějaký hlas. Otec, který zjevně nezvládal uhlídat svého syna, k nám přiběhl za chvíli.
Malý začal plakat. Tatínek ho zkušeně prohlédl.
„Ale no tak, nic se neděje,“ chvilku ho objímal.
„To bych neřekla,“ vložila jsem se do toho naštvaně, ukazujíc na hnědou skvrnu od kávy, která zdobila můj kabát.
Chlapec přestal plakat a zvědavě na mě pohlédl.
„Polila jste se kávou,“ poznamenal jeho otec.
Chtěla jsem odseknout, že je to chyba jeho syna, ale kousla jsem se do jazyka. Copak to dítě mohlo za to, že jsem měla dnes špatnou náladu? Rozhodnutí oslavit narozeniny o samotě, s bagetou a kávou, mi najednou přišlo nesmyslné.
„Narozeninovou kávou,“ upřesnila jsem a chystala se odejít.
„Všechno nejlepší...“ usmál se ten chlap. „Omlouváme se. Zaplatím čistírnu a koupím vám novou kávu,“ navrhl.
Chvilku jsem váhala a pak přikývla.
„Sejdeme se zítra u téhle lavičky? Dneska u sebe nemám hotovost...“ pronesl rozpačitě
„Já taky ne,“ přidal se syn.
Musela jsem se smát. Den mi najednou nepřipadal tak promarněný.
Znovu jsme se setkali
Odešli a já byla přesvědčená, že je už nikdy neuvidím. Druhý den jsem šla do parku čistě jen ze zvědavosti. Bezstarostný tatínek už tam čekal, tentokrát bez syna. Zjistila jsem, že se jmenuje Oliver (38). Šli jsme spolu do čistírny. Na kávu jsme zapomněli, protože jsme se zase vrátili do parku. Povídali jsme si, už dlouho jsem se s nikým necítila tak dobře.
„A kde je Adam? Neměl chuť na procházku?“ zeptala jsem se.
„Mladý zůstal doma s mámou. Nebydlíme spolu. Ne, nejsme rozvedení, nikdy jsme se ani nevzali,“ vysvětloval. „Spolu vychováváme syna a zůstali jsme přátelé. Vždycky budou součástí mého života.“
Pochopila jsem to jako varování, abych si jeho pozornost nevyložila špatně. Byl jen přátelský, to bylo vše.
„Nehledám manžela,“ ujistila jsem ho.
„To je škoda, protože jsi opravdu krásná,“ usmál se mile.
Flirtoval se mnou nenuceně, což mi vyhovovalo. Nakonec jsme se dohodli, že se za dva dny zase sejdeme v parku. Tentokrát přijel s Adamem (5), který se ukázal jako velmi milé dítě. Povídal si se mnou tak nadšeně, až Oliver nakonec protestoval.
„Připadám si opomíjený, nemohla bys věnovat trochu pozornosti i mně?“
„Adamovi přátelé jsou moji přátelé,“ zasmála jsem se a s chlapcem jsme si plácli.
Do parku chodili docela často, Oliver vždy zavolal a ptal se, jestli se k nim přidám. Hned jsem všeho nechala a šla za nimi. Říkala jsem si, že dobrých přátel nemám moc, tak o ně musím pečovat.
Vymyslel plán, jak přechytračit mou rodinu
Jednoho dne jsem do parku přišla se špatnou náladou.
„Vypadáš přesně jako tehdy, když jsem tě poprvé potkal a polila ses kávou. Na co myslíš?“ zeptal se Oliver.
„Na rodinnou oslavu, kterou bohužel nemůžu vynechat. Budou tam všichni a každý mi bude připomínat, jak je můj život politováníhodný. Už bych měla být vdaná, to je přece jasné...“
„Snoubenec by nestačil?“ zeptal se zvědavě. „Kdyby něco, můžu to zahrát. Nebojím se jich, snad mě nesežerou.“
„To myslíš vážně? To by byla docela zajímavá mystifikace.“
„Jasně. Alespoň tě nechají být.“
Proč ne? Představa, jak mate mé příbuzné, mi přišla lákavá. Souhlasila jsem a přivedla Olivera na rodinnou oslavu.
Sehráli jsme to dobře
Byla z toho malá senzace, všichni příbuzní jen koukali a usmívali se. Až na mou sestřenku Páju (33). Jakmile nás viděla vyklouznout na zahradu, už byla u nás.
„Mám vás!“ zvolala hravě. „Teď mi musíte říct, kdy bude svatba. Není na co čekat, Simono, mladší už nebudeš. Podívej se na mě, já měla dvě děti před třicítkou.“
Významně jsem pohlédla na Olivera a on na mě. Pája mluvila a mluvila, zatímco my jsme se na sebe dívali. Snažili jsme se ji ignorovat.
„Snad vás neruším?“ zeptala se dotčeně.
„Trochu,“ odvětil Oliver, aniž by se na mě přestal koukat.
„Tak já vás nechám, hrdličky,“ nedala se Pája, ale ani se nehnula z místa.
Pak mě Oliver políbil a já přestala myslet na svět kolem sebe.
„Vím, že nikoho nehledáš,“ zašeptal, když jsme se od sebe odtáhli.
„Kdo to řekl?“ zamumlala jsem.
„Myslel jsem, že ty, ale asi jsem se přeslechl,“ usmál se a znovu mě políbil.
Už nemusíme lhát
Stále chodíme na procházky do parku, Adam jezdí na kole a my si prostě užíváme, že jsme spolu. Sestěhovali jsme se, ale svatbu zatím neplánujeme – trochu z nedbalosti, trochu z trucu. Občas Oliver zmíní, že by teď do toho mohl jít, takže to asi jednou přijde.
Nespěcháme. Milujeme se, všichni tři, a to je to nejdůležitější. Adam mě má velmi rád, což považuji za velkou čest. Zbožňuju toho rošťáka a on to moc dobře ví a dělá si se mnou, co chce. Poslední dobou mi trochu leze na nervy, začíná se podobat Páji.
Rozdíl mezi nimi je ten, že on po nás nechce svatbu, chce sourozence. Přeje si bratra, nejlépe staršího, aby si s ním mohl hrát. Oliver s ním v žertu vyjednává o sestře a já si pomalu zvykám na myšlenku, že se naše neformální rodina rozroste. Možná se i vezmeme...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
