Anastázie (40): Zapomněla jsem přítelovu dceru v obchoďáku. Tím moje šance na lásku definitivně zhasla

Je mi čtyřicet a nemám děti. Ne protože bych nemohla nebo bych snad neměla partnera, ale protože je zkrátka nechci. Pro mnoho lidí je to nepochopitelná volba.

Eva (29): Zakazovala jsem synovi cukr, ale tchyně ho za mými zády cpala čokoládou. Když jsem je načapala, pohár trpělivosti přetekl

Nikdy jsem po dětech netoužila

Já jsem ale rozhodnutí, že děti mít nechci, učinila již velmi dávno a nikdy se na mém názoru nic nezměnilo. Rozhodla jsem se, že si chci život užít jinak – procestovala jsem skoro celý svět, vybudovala skvělou kariéru, mám čas výhradně na sebe… Všechny, kdo se ale rozhodli mít děti, rozhodně neodsuzuji. Je to každého volba.

Před tři čtvrtě rokem jsem se chvíli vídala s mužem, který měl děti rovnou tři. Všechny už byly starší a byli to dva kluci dvojčata a jedna holka. Tento můj vyvolený muž se jmenoval Petr a seznámili jsme se na seznamce. Musím říct, že jsem se do něj opravdu zakoukala a že mě naprosto uchvátil. Doufala jsem, že to mezi námi zajde dál a že by z nás mohl být pár. Byla jsem dokonce ochotná skousnout to, že je rodinný typ, miluje děti a děti má a že pokud by z nás bylo něco vážného, budu něco jako nevlastní matka.

Karolina (33): Tchyně nám tajně vyjídala lednici. Nachytala jsem ji přímo při činu a museli jsme vyměnit zámky

Našla jsem si muže, co je rodinný typ

„S dětmi to přeci nemůže být tak těžké,“ smála jsem se vždy, když jsme si vyšli a on mi vyprávěl o trablích se svými ratolestmi, „kór s těmi tvými… Vždy, když k vám přijdu, jsou to miláčci.“

„To jsou jen na tebe, protože jsi pro ně přeci jen stále cizí,“ vrtěl hlavou s úsměvem a mě něco napadlo.

„Měla bych se s nimi sblížit, jestli to spolu potáhneme dál,“ mrkla jsem na něj laškovně, „co kdybych tvou dceru Viki vzala na nákup? Je jí dvanáct, to už by mohla ocenit, ne?“

Denisa (45): Patnáct let jsem skákala, jak manžel pískal. Nález v jeho kapse mi dal konečně sílu říct dost

Chtěla jsem na něj zapůsobit

Petr byl z mého nápadu celý nadšený a já už jsem viděla, jak si u něj připíšu plusové body tím, že se sblížím s jeho dětmi. Ve smluvený den jsem tedy vyzvedla Viki u Petra doma a vzala ji do obrovského nákupního centra ve větším městě. Byla to tak hodina a půl cesty autem. Viki byla sice trochu tichá, ale jinak moc fajn. Vzala jsem ji nakoupit nějaké oblečení a kosmetiku. Co nám ale den zkazilo, byly šílené davy, které byly v obchodním centru. Hlava na hlavě, skoro se nešlo hnout, a tak jsme nakupování po chvíli vzdaly a šly si sednout na oběd.

Byla jsem celá vyčerpaná a uhnaná a nemohla jsem se dočkat, až si sednu do auta. Jen matně jsem slyšela, jak mi Viki říká, že jde na záchod, jak už jsem myslela na to, jak uteču lidem a pojedu domů. Po chvíli jsem se sebrala a šla do auta. Pustila jsem si nahlas rádio, do stojánku na pití dala kávu, co jsem si koupila, a upíjela ji. Po hodině cesty jsem už přijela k sobě domů. Vešla jsem do svého bytu, osprchovala se, objednala jsem si večeři a pak si sedla k televizi. Náhle mi volal Petr.

Lucie (30): Chtěla jsem na nafoukanou tchyni vyzrát a v lese ji napálit. Nakonec mě ale musela zachraňovat ona

Zapomněla jsem na ni

„Zlato, kdy mi tak dovezeš Viki?“ zeptal se mě a já v tu chvíli ztuhnula, „už jste pryč alespoň osm hodin… To pořád nakupujete?“

Panika, co mě pohltila, byla nezměrná. Došlo mi, že jsem Viki v obchodním centru nechala úplně samotnou! Vyletěla jsem ze sedačky a vyděšeně se rozeběhla ke dveřím.

„Petře, moc se omlouvám, byla to nehoda, ale… zapomněla jsem ji v tom obchodním centru.“

Lenka (33): Děsilo mě jen pomyslet na řízení auta. Pak manžel vážně onemocněl a já musela překonat sama sebe

Naštěstí to dobře dopadlo

Zpátky do centra jsem jela minimálně dvacet kilometrů nad limit a v pyžamu. Byla jsem na sebe naštvaná, ale hlavně jsem byla strachy bez sebe. Co když Viki někdo unesl? Co když ji přejelo auto? Když jsem dorazila na místo, byl tu už i Petr. Ukázalo se, že Viki se vybil telefon a nemohla nikomu zavolat, a tak jen seděla u restaurace, kde jsem ji nechala, a s pláčem čekala, jestli pro ni někdo přijede.

Petr (42): Pět let jsem dřel, abych zachránil rodinný statek. Pak se vrátil bratr s návrhem, který mě rozzuřil

Už se mi nikdy neozval

Tím můj vztah s Petrem okamžitě skončil. Petr se na mě ani nepodíval, neřekl mi jediné slovo a už nikdy se mi neozval. Poslala jsem mu desítky omluvných zpráv, zkoušela mu volat, dokonce jsem přijela i k němu domů, všechno ale marně.

Udělala jsem v jeho očích tak obrovskou a nebezpečnou chybu, že usoudil, že už nejsem hodna vztahu. Chápu to, ale zároveň si myslím, že mi mohl dát ještě jednu šanci. Sama děti nemám a zodpovědnost, která se k nim váže, je pro mě nová. Věřím, že podruhé už by se mi podobné fiasko nestalo.

Bořek (52): Myslel jsem si, že svou ženu znám velmi dobře. Pak se ale nad mým dárkem k padesátinám rozbrečela

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].