Lenka (33): Děsilo mě jen pomyslet na řízení auta. Pak manžel vážně onemocněl a já musela překonat sama sebe

Od dětství jsem měla strach z aut kvůli silnému traumatu. Nakonec mi život připravil další výzvy a já všechny strachy překonala.

Markéta (38): Tchyni jsem svěřila svůj e-shop. Po návratu z nemocnice jsem nevěřila vlastním očím

Při autonehodě mi zemřela máma a táta ochrnul

Když mi bylo zhruba deset, jela jsem s rodinou na dovolenou do Chorvatska k moři. Po cestě jsme ale měli autonehodu, když naše starší auto přestalo být ovladatelné, vjelo do protisměru a srazilo se s kamionem. Máma srážku nepřežila, táta ochrnul na celé spodní tělo a já a moji dva sourozenci vzadu jsme všichni utrpěli velmi vážná zranění, kvůli kterým jsme byli několik měsíců v nemocnici.

Bylo to pro mě velmi těžké překonat, musela jsem chodit na terapie a až v patnácti letech, tedy pět let po nehodě, jsem byla schopná si vůbec jen sednout do auta. Vozit se jsem si pak postupně zvykla a strachu jsem se zbavila. Když mi ale bylo osmnáct a v úvahu přišla autoškola, trauma se mi vrátilo a já jsem možnost odmítla.

Simona (34): Kamarádka mě pozvala na svatbu, ale nechce tam mého partnera. Nevím, jak se zachovat

Měla jsem chorobný strach z řízení

„Měla by ses naučit řídit, bez auta se daleko nedostaneš,“ nabádali mě všichni v mém okolí, ve mně se ale vždy jen při myšlence, že bych sedla za volant, probudil obrovský strach a něco takového pro mě naprosto nepřicházelo v úvahu. Postupně jsem se pak začala setkávat s tím, že mě do řidičáku nutili moji partneři. To, že nedokážou přijmout moje trauma, bylo často důvodem našeho rozchodu. Pak jsem se ale dala dohromady s Milanem.

Milan měl sám v dětství řadu problémů a tak okamžitě pochopil, že nutit mě do autoškoly nemá smysl. Přijal to ale naprosto v pořádku a kdykoliv v mém životě bylo potřeba auto, mě všude dovezl, odvezl a pomohl mi. Tedy až do okamžiku, než přišla nemoc.

Alena (53): Vychovala jsem čtyři děti, odpustila nevěru, ale klid nemám. Dnes dělám pečovatelku svým vlastním rodičům

Můj manžel vážně onemocněl

Rok potom, co jsme se vzali, měl Milan těžký záchvat a byl skoro týden v kómatu. Když se probral, nemohl vůbec hýbat tělem. Byl to nejhorší moment v mém životě. Naštěstí se po několika měsících intenzivních terapií se rozhýbal a byl opět schopný se postavit a dokonce i kousek popojít.

„Bude muset chodit na fyzioterapie alespoň třikrát, ne-li čtyřikrát týdně, aby se zotavil,“ sdělil mi doktor potom, co ho měli zhruba po dvou měsících pobytu propustit. Polilo mě horko. Bydleli jsme docela daleko od nemocnice a neexistovalo, aby se tam Milan dostal sám… A v ten moment jsem učinila nejtěžší rozhodnutí v mém životě a to, že se naučím řídit, abych mohla svého manžela do nemocnice vozit.

Kateřina (29): Přítel mě bral spíše jako služku než partnerku. Pomohla až radikální vzpoura při návštěvě tchyně

Trápily mě záchvaty úzkosti

Nebudu lhát, bylo to nesmírně těžké. Začátek mého ježdění následovaly záchvaty úzkostí, pláč a touha s tím ihned skončit. Na hodiny jsem chodila uplakaná a rozklepaná, často jsem i zvracela. Nejednou jsem to chtěla vzdát… pohled na Milana, který byl závislý na mé pomoci, mě ale hnal kupředu.

Začala jsem se svým strachem bojovat a postupně se prokousávala jednou lekcí za druhou. Chodila jsem jezdit obden, často i pozdě večer nebo brzo ráno. Během půl roku jsem měla povinné jízdy hotové a mohla přejít ke zkouškám. A k údivu všech, hlavně mé rodiny, jsem získala řidičák.

Radka (39): Po smrti mámy jsem navrhla otci společné bydlení. Brzy jsem však měla chuť postavit mu kufry za dveře

Naučila jsem se řídit a zachránila mu tím život

Už je to rok, co řídím a vozím mého manžela na terapie a k lékaři a za ten rok jsem se posunula tak, jak se mi ani nezdálo. Už se nebojím, nemusím před jízdou polykat prášky na uklidnění, dokonce už jsem si jistá natolik, že mohu poslouchat rádio nebo si s někým povídat.

To, že jsem překonala své trauma a naučila se řídit, mému manželu zachránilo život. Už v pořádku chodí. Díky terapiím, na které ho vozím, je skoro takový, jaký byl dřív. A svůj vděk mojí oběti mi každý den dává najevo nehynoucí láskou. Jsem na sebe pyšná a cítím se skvěle. Na světě není nic lepšího, než když člověk zvládne něco, čeho se bál a ještě u toho někomu pomůže.

Jiří (56): Syn nás roky využíval a záměrně kazil pracovní pohovory. Musel jsem ho nekompromisně vyhodit z domu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].