Alena (53): Vychovala jsem čtyři děti, odpustila nevěru, ale klid nemám. Dnes dělám pečovatelku svým vlastním rodičům

Porodila jsem čtyři děti a nejmladšímu je patnáct let. Takže nemohu hovořit o tom, že bych měla doma klid. S manželem jsme dvacet pět let a náš vztah je poznamenaný krizemi, které nás dva navždy poškodily. Já manželovi odpustila nevěru, ale nikdy jsem na způsobenou bolest nezapomněla. On mě bere takovou, jaká jsem, i když by si mě představoval o třicet kilogramů lehčí.

Veronika (48): Jsem na sebe naštvaná. Nedokážu odolat bývalém manželovi

Dává mi zabrat můj osobní život

Asi jsme vždy krizi zalepili narozením dítěte. A vyšlo to. Povinnosti spojené s výchovou dítěte, zodpovědnost za velkou rodinu, to je to, co nás drželo při sobě. Ať se dělo, co se dělo, ustáli jsme to. Netvrdím, že jsme vedle sebe šťastní, ale nejsme nešťastní. A o tom dlouhodobý vztah je. Žít v klidu a tolerovat se navzájem. A manžel Milan, ať v minulosti pár blbostí udělal, tak pro rodinu by dýchal. Vím, že se na něho mohu spolehnout.

A to, že si kdysi něco začal se spolužačkou ze střední školy, tak to je pryč. Prostě vyřešil krizi ještě větší pitomostí. Ale vyříkali jsme si to, ustáli jsme turbulence a zvítězil mozek nad emocemi. A jsem za to ráda. Vím, že jednou až zestárneme, budeme spolu rádi sedět na zahradě a budeme dobří kamarádi, kteří budou obklopeni velkou rodinou. Ale někdy mám pocit, že se toho nedožiju. Menopauza mi dává zabrat. A nevím, co mě trápí víc. Jestli úbytek hormonů nebo staří rodiče.

Nina (28): Tchyně na svatbě urážela mě a mou rodinu. Manžel se naštval a vyhodil ji

Ženy mají nelehký úděl v rodině

Mým rodičům je osmdesát let. Rezignovali na vše. Nejsou ani výrazně nemocní. Jen jsou unavení životem. Nerozumí dnešnímu digitálnímu světu. Nechtějí se učit nové věci a jsou otrávení ze skutečnosti, že si leccos nejsou schopni zařídit sami, protože nerozumí tomu, co po nich stát nebo byrokracie požaduje. A tak se rozhodli, že se uzavřou před světem a budou úkolovat mě.

Takže rodičům nakupuji jídlo, vozím je k lékařům, zařizuji veškerou komunikaci se světem a mám toho plné zuby. „Alenko, je potřeba zaplatit daň z nemovitosti. Přišla složenka. Tak se pro ni stav večer a zítra to během polední pauzy kup. A skoč mi taky do galanterie pro bavlnku, došla mi červená,“ telefonovala mi maminka. Obsluhovat telefon umí, ale volá zásadně jenom mě a sestře, která bydlí na druhém konci republiky. Sestra to vyhrála. Odstěhovala se a dojíždí jen na občasné návštěvy.

Marie (71): Myslela jsem, že má dcera dokonalé manželství. Její odchod k ženě mi zlomil srdce

Nelehký čas se snažím brát s nadhledem

A tak po práci obstarám dva nákupy. Jeden pro moji rodinu a jeden pro rodiče. Odvezu jim nákup, vezmu si lístek s úkoly na další den a jedu domů. Vařím a peru rodičům. Občas jim udělám generální úklid a připadám si jako strhaná kobyla. Při pohledu do zrcadla se mi chce plakat. Vrásčitý obličej, povadlá pleť jsou vizuální znaky. Ale i uvnitř se cítím mizerně. Mám divné nostalgické nálady, cítím dlouhodobou únavu a neustále se lituji, jak složitý život mám. Vůbec nemám čas na sebe.

Rodiče nechápou, jaké nároky jsou na nás kladeny v zaměstnání. Že mám ještě děti, o které se starám. A místo klidu mám pečovat i o ně. A to jen proto, že se změnil svět a rodiče si umí pustit jenom televizi, odmítají chytrý telefon, nepoužívají internetové bankovnictví a otec přestal řídit automobil. Takže si žijí ve své bublině a někdo se postará. A to se zatím s Milanem nestaráme o jeho rodiče. To bude teprve peklo. Dva pracující na čtyři důchodce. Vlastně jsem ráda, že zatím nemáme vnoučata, ani bych na ně neměla čas. Svět se zbláznil a já asi brzy taky.

Alice (35): Tchyně tvrdí, že škoda každé rány, která padne vedle. Manžel má z dětství trauma

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].