Darja (42): Starám se o nemocnou mámu i pubertální dvojčata. Už to nedávám

Někdy si připadám jako chatrný most natažený mezi dvěma břehy. Na jedné straně stojí moje maminka, která se bez pomoci neobejde, na druhé straně moje dvanáctiletá dvojčata, která se pomalu mění v puberťáky. A já jsem mostem, který to vše nějak propojuje v jeden celek. Jenže nejsem žádný bytelný železobetonový most, jsem rozvedená ženská, která se snaží zvládnout práci, domácnost, péči o nemocnou mámu i děti – na sebe jsem už rezignovala. Dlouho jsem si namlouvala, že to nějak ustojím, že je to zkrátka období v životě, které jednou skončí. Jenže poslední dobou se občas přistihnu, že večer sedím v kuchyni a brečím úplně bez důvodu. Nebo to spíš bude z mnoha důvodů najednou.

Alena (62): Přes týden pečuji o rodiče, o víkendu dělám servis snaše s vnoučaty. Už nemám sílu

Každý den začíná závodem

Budík mi zvoní v půl páté. Nejdřív připravím snídani, zkontroluji školní věci dvojčat a pak jedu za maminkou. Bydlí sama ve svém bytě, naštěstí kousek od nás. Po mozkové příhodě zůstala na vozíku a bez pomoci nezvládne řadu běžných věcí. Ale stále je s mou pomocí a pečovatelky na hraně soběstačnosti. Za žádnou cenu nechce opustit svůj domov.

„Nechci do žádného zařízení,“ opakuje mi pokaždé, když opatrně nadhodím možnost větší podpory. A já ji chápu, kdo by chtěl opustit domov a nikdy se tam už nevrátit. Jenže pak spěchám do práce, po práci zase za ní, nakoupit, pomoct s hygienou, uvařit a zařídit všechno potřebné. Poté mě to samé čeká s dvojčaty. Někdy se stane, že se do toho ozve bývalý muž a chce například řešit snížení alimentů, zrušení některých nákladných kroužků, změnu víkendu, kdy má děti, a podobně.

František (30): Starám se o rodiče, kteří si toho neváží. Navíc vychvalují mého bratra, který pro ně nic nedělá

Doma nikdo není spokojený

Moje děti jsou skvělé, ale je jim dvanáct. Jsou ve věku, kdy je všechno problém. Když přijdu pozdě, slyším: „Ty na nás nikdy nemáš čas.“ Když jim vysvětluji, že jsem byla u babičky, protočí oči.

Nedávno mi dcera řekla: „Babička je pro tebe důležitější než my.“ Syn se okamžitě přidal: „Pořád jsi jen u ní.“ Snažila jsem se jim vysvětlit, jaká je situace, ale oni žádné vysvětlení nechtěli. „Jednou to pochopíte,“ řekla jsem nakonec. Jenže oni nepotřebují vysvětlení. Potřebují mámu.

Vlastimil (46): Sestra se odmítá starat o naše rodiče. Všechno musím oddřít sám

Bojím se, že jednou zkolabuji

Nejhorší je, že nemám žádnou skutečnou oporu. S bývalým manželem máme napjaté vztahy a mou mámu navíc nesnášel. Od začátku mu viděla až do „žaludku“ a on si toho byl vědom. Když jsem ho nedávno ve slabé chvíli požádala o hlídání navíc, zakroutil hlavou. „Musíš si lépe stanovit priority, i děti to říkají,“ sdělil mi suše.

To se snadno řekne a těžce dělá. Když jsem u mámy, řeším její potřeby. Když jsem doma, řeším děti. Když jsem v práci, snažím se tvářit profesionálně. Nedávno se mě kamarádka zeptala: „A kdy sis naposledy udělala čas sama na sebe?“ Musela jsem se smát, protože jsem si vůbec nedokázala vzpomenout. Vůbec! Máma chce zůstat doma, děti mě potřebují a já nevím, kde vzít další energii. Jak dlouho se takhle ještě dá fungovat?

Jana (23): Přítel mě tlačil, abych dala nemocnou mámu do ústavu. Jeden rozhovor nad rozsypanou moukou mi ale otevřel oči

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].