
Věře se zželelo bývalého manžela. Ten je půl roku po rozvodu v depresích a lituje toho, že odešel. Když u ní naposledy fňukal, nechala ho zajít až do ložnice. Jenže on si od té chvíle myslí, že se jedná o druhou šanci.
Manžel si sám zvolil vlastní cestu, ale ta ho po půl roce omrzela. Plakal mi na rameni, že je mu beze mně smutno a já husa jsem se s ním z lítosti vyspala. Jenže on se teď snaží vrátit zpátky a myslí si, že jsem mu dala šanci.
Manžel podal žádost o rozvod
Stále si musím připomínat, že se sám Michal rozhodl ukončit naše manželství. Měl k tomu hned několik důvodů, podle svého názoru zásadních. Už mezi námi nebyla žádná jiskra. S tím musím souhlasit. Po vychování dvou dětí takřka bez jeho pomoci v domácnosti, jsem už na nějaké jiskření dávno neměla kapacitu.
Každý prý máme jiné zájmy. Jistě, můj zájem je starat se o jídlo a dům a Michal měl víc času na házenou, kolo a šachy. Vadilo mu, že se s ním skoro nebavím. A v neposlední řadě chtěl ještě zažít něco víc, co mu v životě chybělo. To už moc nespecifikoval. Ale já tuším, co tím myslel. Možná někoho potkal, nebo se o to snažil. Zkrátka ho pálilo dobré bydlo.
Já jsem rozvodové papíry podepsala bez mrknutí oka, nebudu se doprošovat. Všechno proběhlo hladce a děti to zvládly bez újmy. Jsou už dospělí a není nutné před nimi cokoliv předstírat. Zhruba po půl roce manželova poznávání světa, se mu zastesklo. Já jsem mu nikdy nezavřela dveře před nosem. Po dvaceti letech jsme zůstali v kontaktu a já doufala, že přátelském. Jenže se to zvrtlo.
Manžel v depresích
Jednoho dne přišel na návštěvu s tím, že byl u psychologa a je na tom špatně. „Neměli jsme se rozejít. Měli jsme zkusit poradnu, víc mluvit, řešit to,“ kroutil nešťastně hlavou. Odpověděla jsem mu, že vypadal rozhodnutý a navíc si pak půl roku užíval. Málem se mi tam rozplakal.
Prý mu strašně chybím, pořád vzpomíná, jak jsme se měli fajn. Ano, měli jsme jednu dobu pěkné manželství a já ničeho nelitovala. Michala jsem brala jako rodinu a vlastně jsem rozuměla jeho žalu. Já si žalem procházela možná průběžně už dřív. Když jsem byla na všechno sama a zjišťovala, že už nejsme ti parťáci, jako zamlada.
Nakonec jsme skončili v posteli, ani nevím, jak se to odehrálo. Bylo to tak automatické. Objala jsem ho, on mi dal pusu na krk a dál to šlo, jako v kdysi zajetých kolejích. Hlavou mi problesklo, že to asi není nejlepší nápad. Ale určitě nám to neublíží a třeba to Michala nějak povzbudí. To se taky stalo, ráno jsem se nestačila divit.
Nový začátek v tom nevidím
Michal připravil snídani a chybělo málo, aby si snad začal prozpěvovat. Přitom to v noci ani nepovažuji za kdovíjaký výkon. Brala jsem to tak, že mi chtěl poděkovat. Ale on pak začal plánovat, co budeme dělat o víkendu a jak to řekneme dětem. To mě zarazilo, neměla jsem v plánu se dávat opět dohromady.
„Tohle si musíme promyslet, každý zvlášť. Byla to slabá chvilka z naší strany,“ snažila jsem se ho uklidnit a zároveň neurazit. Přeci jen na tom nebyl nejlépe a nerada bych se podepsala na jeho duševním stavu. Předstírám tedy, že mám z návratu obavy a potřebuji čas pro sebe. Ale žádný návrat se konat nebude! Volá mi každý den, jsem z toho už na nervy.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




