Petra (47): Našla jsem si skvělého muže, ale naše děti z předchozích vztahů se nenávidí. Nevím, co s tím

Martin je strašně prima a já nechápu, jak může mít tak povrchní a nesnesitelné děti. Vůbec si nerozumí s těmi mými, nejraději by se vůbec nevídaly. Jenže jak to udělat, když spolu s Martinem třeba budeme chtít žít?

Bára (34): Věřila jsem, že s nevlastními dětmi vybudujeme rodinu. Jedno odpoledne ale odhalilo, že mě doma sledují

Na začátku jsem byla nadšená

S Martinem jsem se seznámila na seznamce, kde jsme měli hned vyložené karty na stůl. Šlo o skupinu rozvedených rodičů, takže jsem počítala s tím, že máme oba závazky. Upřímně řečeno by mi chlap v jeho věku připadal coby svobodný a bezdětný dost podivný. Hned po rozvodu jsem pochopila, že hledat chlapa bez podobné minulosti, jako mám já, je prostě nemožné.

Mladšího bych nechtěla, protože to pro mě nemá budoucnost. Ale neříkám, že nebylo fajn si po rozvodu užít i s mladšími. Nicméně Martin působil jako ohromně sympatický chlap, co má smysl pro zodpovědnost i pro humor. A to je pro mě zásadní kombinace, protože můj bývalý byl velký suchar. Hned na první schůzce to mezi mnou a Martinem zajiskřilo a já byla celá nadšená.

Samozřejmě jsem si hned nemalovala růžovou budoucnost, nejsem naivní. Vídali jsme se pár měsíců a oťukávali se. Věděla jsem, že dětem představím někoho, kým jsem si stoprocentně jistá a naopak. Když jsme s Martinem usoudili, že jsme na sobě nenašli zásadní chyby a stále po sobě toužíme, rozhodli jsme se udělat další krok. Šlo o to vymyslet, jak se našim čtyřem dětem představit. Líbilo se mi, že na tom Martinovi opravdu záleží a nebere to na lehkou váhu. Byl to dobrý otec, to už jsem věděla jistě.

Hana (52): Dcera mě při plánování svatby odsunula na druhou kolej. Šaty si raději vybírala s novou manželkou svého otce

Naše děti mají podobný věk

Můj David a Klára jsou ve věku dvanácti a čtrnácti let. Martin má také holku a kluka. Sofii bylo třináct a Jakubovi patnáct. Rozhodli jsme se vzít je všechny na výlet na hory. Šlo tedy rovnou o dvoudenní akci, ale jeli jsme každý svým autem.

Moje děti měly obě radost, že se s někým vídám a fandily mi. Martin mi tvrdil, že se i jeho děcka těší na nové kamarády. Nakonec to ale nedopadlo nejlépe. Už ráno na snídani před výletem na sebe všichni čtyři koukali jako zařezaní. Uznávám, každý byl z jiného těsta a Martinovy děti vypadaly hodně při penězích. Tvářily se nafoukaně a povýšeně.

Nejdražší mobily, boty a luxusní značky. Moje děti jsou hodně chytré, jsem na ně moc pyšná. Nejsou tak povrchní a já je k tomu vždycky vedla. Během výletu si sourozenci vzájemně nesedli. Nejen že si neměli co říct. Zdálo se mi, že sebou i tak trochu pohrdali.

Bylo mi to líto. Vraceli jsme se všichni zklamaní. Děti mi v autě řekly zcela upřímně, že Martinovy děti nenávidí.

Monika (50): Našla jsem u čtrnáctileté dcery antikoncepci. Nejvíc mě naštvalo, že jí ji sehnala její nová macecha

My dva se milujeme, ale děti se nenávidí

„Ta Sofie se pořád jen fotí a maluje, je úplně příšerná. Styděla se za mě, když jsem si vedle ní sedla, už ji nechci ani vidět,“ řekla mi Klára. Na Martina ale pěla samou chválu, to se mi ulevilo.

„A co teprve ten Jakub! Mami, už nás nenuť se s nima bavit. To je největší pozér, byl to trapnej výlet,“ nadával v autě David.

Bohužel mi Martin potvrdil, že jsou antipatie vzájemné.

„Co budeme dělat? Děti nejsou nadšené,“ řekl taktně. Jistě si vyslechl větší hrůzy. Nechápu, jak takový super chlap může mít otravné děti. Asi jsou po mamince? Každopádně nevím, jak to bude do budoucna vypadat. Kdybychom třeba s Martinem chtěli žít spolu, nastane peklo.

Marie (61): Synovy nevlastní děti se mnou nejdřív zametaly. Nakonec mě ale přijaly jako babičku

Názor vztahového terapeuta

Petra svůj problém formuluje jako střet dvou skupin dětí, které se nesnesou, a ptá se, co s tím. Stojí za to otázku přeformulovat. To, co Petra popisuje, není jen vzájemná nechuť čtyř teenagerů. Je to situace, kde dospělí od dětí čekali něco, co děti splnit nemohou, a sami přitom vnesli do setkání hodnocení, které odstup mezi dětmi spíš posiluje.

To, jak Petra o obou skupinách dětí mluví, ukazuje, že už dávno není nestranná dospělá, která by se snažila čtyři cizí děti sblížit. Vlastní děti líčí jako chytré a nepovrchní, Martinovy jako nafoukané a otravné, a jejich pohrdání přebírá za svoje. Za pozornost stojí i to, jak o věci uvažuje. Martin je pro ni skvělý muž a jeho děti jsou otravné, „asi po mamince“. To je černobílé vidění, které si složitou realitu zjednodušuje. Pokud je Martin opravdu dobrý otec, jak Petra sama tvrdí, jeho děti sotva můžou být prostě špatné. Petra líčí Martinovy děti jako nadřazené a povrchní, ale posměch šel oběma směry. Její vlastní děti mluvily o Sofii a Jakubovi jako o pozérech a Klára Sofii označila za příšernou.

V nové, spojené rodině nerozhodují o tom, jestli soužití bude fungovat, děti. Rozhodují dospělí, a to hlavně tím, jaký nasadí tón. Děti hodně vnímají, co si rodič o druhé straně myslí, a jeho naladění na ně přechází. U dospívajících to sice neplatí mechanicky, někdy se vůči rodiči vymezí, ale pokud jedna strana zůstane pro Petru ta lepší, těžko můžou její děti Martinovy přijmout jinak.

Očekávání celé situace bylo navíc od začátku nereálné. Jeden dvoudenní výlet, čtyři teenageři ve věku dvanáct až patnáct let, tedy v období, kdy jsou k novým rodinným vazbám nejméně vstřícní, a k tomu tlak, aby si okamžitě padli do oka. Takhle to většinou nefunguje.

Rozumným cílem není kamarádství. Stačí, když se čtyři děti naučí vedle sebe slušně vydržet. To je měřítko úspěchu, ne přátelství.

Nemá smysl spěchat ke společnému bydlení. Vztah dvou dospělých se dá dlouho udržovat i ze dvou domácností, aniž by se čtyři teenageři museli sestěhovat. Petra může mít Martina, aniž by hned slévala obě rodiny do jedné. Čas tady pracuje spíš pro ni, protože starší děti za pár let odejdou z domova a tlak poleví sám.

Za úvahu stojí i Petřin vlastní podíl. Do setkání vešla s hotovým soudem, Martinovy děti pojmenovala jako povrchní a nafoukané a pohrdání vlastních dětí převzala, aniž by se ho pokusila mírnit. Řešením není předělat Martinovy děti, ale všimnout si, jaký tón nasazuje sama. Dokud bude hledat chybu jen na druhé straně, situace se bude opakovat.

A na závěr něco, co se říká nerado. Ne každá spojená rodina se nakonec spojí, a u starších teenagerů to platí dvojnásob. Není to prohra. Petra a Martin nemusí ze čtyř dětí udělat sourozence. Stačí, aby dokázali být pár, aniž by kohokoli z dětí nutili k něčemu, co nechce, a aniž by sami museli volit mezi partnerem a vlastními dětmi. Když tohle Petra unese, má vztah šanci. Když bude čekat idylku, čeká ji zklamání.

Mgr. Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací se dozvíte zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].