František (30): Starám se o rodiče, kteří si toho neváží. Navíc vychvalují mého bratra, který pro ně nic nedělá

Moji rodiče mi zůstali na krku, starám se o ně, a díky tomu nemám žádný osobní život. Ale ani možnost nějakého kariérního růstu, protože koukám rychle mazat do práce a pak zase domů, kde se musím o všechno postarat. A pak poslouchám, že jsem k ničemu, že jsem to na rozdíl od mého skvělého bratra nikam nedotáhl.

Anna (33): Můj bratr se chová hrozně povýšeně. Po deseti letech života v Anglii zapomněl, že pochází z malé vesnice

Je toho na mě moc

Tak nějak už toho začínám mít dost. Moje dny jsou pěkná nuda, vlastně jak přes kopírák – ráno do práce, odpoledne domů, mezitím nakoupit a postarat se o mámu a o večeři. Moje matka měla děti pozdě, je jí už přes sedmdesát let a zdravím právě nekypí. A ještě navíc mě sekýruje: „Cos to koupil za chleba? A kde máš vajíčka?“ U nás na vesnici byl jediný krámek zrušený, takže vozím nákupy z města a skoro nikdy se to neobejde bez diskuse.

Táta na tom není o moc líp, osmdesátka na krku! Takže je na mně, abych opravil plot nebo sklidil jablka. Když si někdy dovolím říct, že jsem unavený, nebo že to udělám jindy, je oheň na střeše. „Je to třeba udělat hned, jsi tady od toho,“ pronese táta, jako bych byl poslušný poddaný. A já sklapnu. A jdu na to.

Marek (22): Rodiče mi sami vybrali profesi, ale já jsem toužil po modelingu. A konečně si jdu za svým snem

Bratr je dokonalý

Zakopaný pes je v tom, že mám jen strojní průmyslovku, zato můj starší bratr vystudoval vysokou školu – byl vždycky premiant – a dotáhl to daleko, pracuje v zahraničí a tím pádem je z obliga. Jeho práce je velice prestižní, navíc si vzal za manželku půvabnou Američanku, mají dvě dcery a jsou prostě ukázková rodina. A já neustále slýchám: „Podívej se na Karla, kam to dotáhl!“ jako bych mohl za to, že sedím doma na zadku a starám se o svoje staré rodiče. Taky bych to „někam dotáhl“, kdybych měl možnost! Ale to nemám.

Když přijede Karel jednou za uherský rok na návštěvu, všechno se točí kolem něj. Minule, když seděl u stolu a vyprávěl o své práci, máma se celá rozzářila a zopakovala svoji mantru: „Kdyby ses, Františku, líp učil, mohl jsi být taky tak úspěšný.“ Vůbec jí nedochází, že doma tvrdnu kvůli ní. A tátovi. A Karel se blahosklonně usmál a pronesl zcela vážně: „Franto, každý máme svůj život. To, že jsi zůstal tady, byla tvoje volba.“ Raději jsem mlčel. Pravda je taková, že jsem volbu nikdy neměl.

Marta (42): Dělám práci, která mě baví a naplňuje. Bratrovi jsem ale pro smích

Nevím, jak dál

Nakonec jsem ale o bratrových slovech začal přemýšlet. Je mi jasné, že o žádnou moji volbu nejde, beru zkrátka za povinnost rodičům pomáhat a postarat se o ně. Kdo jiný by to udělal? Karel asi těžko, když žije na druhém konci světa.

Nemám ani čas najít si děvče, rád bych založil rodinu a měl taky nějakou radost ze života. Jenže když už nějakou ženu potkám a přivedu ji domů, mojí mámě se nelíbí a začne do toho šťourat. „Není na tebe moc stará,“ vykládá, jindy zase mladá nebo maková a taková. Nakonec mě i ji tak znechutí, že z toho nic není. Pochopil jsem, že je to proto, že se máma bojí, že kdybych náhodou založil rodinu, neměla by už tolik mojí pozornosti. A smutné je, že čím je starší a nemocnější, tím víc moji pozornost vyžaduje.

Čím dál víc si připadám jako ve vězení, ze kterého není úniku. A začínám si uvědomovat, že je jen na mně, jak se s touhle situací vypořádám. Asi bych měl být taky trochu sobec a myslet na sebe, nejen na lidi kolem sebe. Je to moje chyba, že jsem tam, kde jsem? A jak se postavit k bratrovi, který si žije v pohodičce a já se starám? Na to nenacházím odpověď.

Další příběhy ze života →

Alice (38): Po rozvodu žijeme s exmanželem v jednom bytě kvůli dětem a hypotéce