Betty (22): Napsala jsem za přítele diplomku a nedočkala jsem se ani poděkování. Mám na něj vztek

Můj přítel Luděk nedávno úspěšně ukončil vysokou školu. Podařilo se mu odstátnicovat a obhájit si diplomovou práci.

Eva (29): Rekonstrukce bytu odhalila manželovu pravou tvář. Rozvedla jsem se kvůli kachličkám i ztrátě respektu

Často jsem mu pomáhala s učením

Myslela jsem si, že na něj budu velice pyšná. Celou jeho cestu vysokou školou jsem podporovala, všechna zkoušková období jsem při něm stála a starala se o to, aby mu nic nechybělo a mohl se učit. Vařila jsem mu, připravovala pochutiny k učení, zkoušela ho… zkrátka jsem dělala vše, co bylo potřeba. Když tak prošel do pátého ročníku a poprosil mě, jestli bych mu pomohla s diplomovou prací, neváhala jsem ani minutu.

„Samozřejmě… proto jsem tvoje přítelkyně. Jsem tu od toho, abych ti pomohla,“ usmála jsem se na něj, když mi žádost sdělil. Luděk byl skvělý v počítání, měření a podobných matematických úkonech, ale psát mu příliš nešlo. Dělalo mu problém poznat, kde psát čárky, někdy si pletl gramatiku. Už mnohokrát jsem mu pomáhala s menšími projekty, které měl do školy a pokaždé jsem je musela skoro celé přepracovat, protože Luděk je prostě nebyl schopný napsat kvalitně. A tak jsem nebyla překvapená, když to tak bylo i s diplomkou.

Radim (52): Chci ukončit poměr s milenkou, ale nevím, jak to udělat. Bojím se, že mi zničí manželství

Napsala jsem za něj celou jeho diplomku

A tak jsem za něj začala na práci pracovat. Nejdřív po mně chtěl jenom kontrolu a prodiskutovat, jestli je to, co napsal kvalitní, postupně na mě ale začal přehazovat více a více práce.

„Musím dneska vzít směnu za kolegu… myslíš, že bys zatím dokončila tu rešerši? A najdi i nějaké dobré zdroje,“ poprosil mě, když jsme jedno ráno u snídaně prohlíželi další odstavec, který napsal.

„Samozřejmě, pro tebe cokoliv,“ usmála jsem se na něj a on mě políbil na čelo. Strávila jsem nad jeho zadáním několik hodin a napsala mu skvělou rešerši, kterou mi pak pochválil. Další den mě poprosil, jestli do ní nedohledám nějaké obrázky. Následující víkend pak chtěl, jestli bych dopsala ještě několik stránek. Pak se začal učit na státnice a na diplomku mu přestával zbývat čas.

„Prosím, potřebuju s tím pohnout… nemáš čas za mě něco večer napsat?“ zeptal se nešťastně, když přišel domů. Samozřejmě jsem potřebovala dělat svoje věci, ale všeho jsem nechala a přikývla.

„Mám. Dej to sem, něco ti napíšu.“

Lucie (68): Místo hlídání vnoučat jsme jeli na měsíc k moři. Děti nám vyčetly, že nedostanou peníze

Nezmínil mě v poděkování

A tak se stalo, že jsem za něj napsala prakticky celou práci. Nutno říct, že jsem na ni byla značně hrdá. Měla všechno, co mít měla, od kvalitní rešerše, přes výzkum, po skvělý závěr i diskusi. Byla doplněná o desítky grafů a obrázků a měla o dvacet stran víc, než byl doporučený obsah. Luďkovi se moc líbila a přiznal, že by lepší rozhodně nenapsal. Když ji přinesl domů vytištěnou, natěšeně jsem ji otevřela.

Prolistovala jsem prvních pár stran, až jsem narazila na poděkování. Vzrušeně jsem si četla, jak děkuje své vedoucí práce, svým kamarádům, rodině… ale moje jméno chybělo. Mně nepoděkoval. Cítila jsem, jak mi zamrzl úsměv na rtech a zasáhl mě osten zášti. Strávila jsem nad jeho prací tolik hodin a on mi ani nepoděkuje? Cítila jsem se celkem zrazeně, velmi mě to mrzelo… ano, mnohokrát mi děkoval za to, co pro něj dělám, ale… chtěla bych být alespoň trochu oceněna.

Když se mu pak podařilo odpromovat, jeho rodina nás oba vzala na oslavnou večeři. Luděk se tam naparoval, jak se mu škola skvěle podařila uzavřít a jak dobrou práci odvedl.

Eva (47): Léta předstírám, že nevidím manželovy románky. Díky tomu žiji v luxusu a můžu si dovolit doslova všechno

Nepřiznal mou pomoc ani rodině

„A moje diplomka? Tu mi úplně vychválili… prý bude určitě podkladem pro nějaký výzkum, lepší prý dlouho neviděli,“ vypínal hruď před svou rodinou a všichni uznale přikyvovali. Čekala jsem, až se na mě otočí a přizná, že jsem ji za něj napsala já… když už mi veřejně v práci nepoděkoval, předpokládala jsem, že to zmíní alespoň před svou rodinou.

„A psal jsi ji celou sám?“ zeptala se jeho máma a já cítila, že přichází můj moment. Na tváři se mi začínal rozlévat úsměv, když Luděk jen mávl rukou.

„Samozřejmě, mami. Celou jsem ji zvládl sám.“

Laďka (55): Můj muž rezignoval na kariéru a sbírá koše v montérkách. Propadám se hanbou, když ho potkám ve městě

Cítím se nedoceněná

Úsměv mi z tváře okamžitě opadl, když jsem sledovala, jak ho všichni chválí. Jeho chování mě upřímně mrzelo… copak si za všechny ty hodiny, co jsem nad prací strávila, nezasloužím ani trochu uznání? Chápu, že nemohl přiznat učitelům, že práci nedělal, ale rodině? Možná to může znít povrchně, že chci uznání za něco, co jsem sama nabídla, mě to ale přijde na místě.

Ano, samozřejmě největší odměnou je pro mě Luďkův úspěch, ale opravdu je to dost? Cítím, že na něj nejsem tak pyšná, jak bych měla být a že mě opustila i radost z toho, jak se mu vše vydařilo… je to pro to, že mi nedal žádný kredit? Dělá to ze mě špatnou přítelkyni? Nevím… ale rozhodně si rozmyslím, jestli mu příště s něčím pomohu. Moje těžká dřina si definitivně zaslouží alespoň obyčejné „díky“ v diplomce.

Gabriel (51): Dali jsme dceři všechno, co si přála. Teď se nás straní, protože jsme prý toxičtí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].