Emílie (38): Manžel bral vše jako samozřejmost. Za ta léta mi ani jednou nepoděkoval

Už dlouho jsem měla pocit, že život, který jsem si vysnila, je jen pohádka, kterou nikdy nezažiju. Toužila jsem po partnerovi, který si všimne mé snahy a ocení drobná gesta. Místo toho jsem se setkávala jen s nároky a neustálým pocitem, že pro něj nejsem dost dobrá. I když ve mně rostla frustrace, milovala jsem Michala a chtěla jsem věřit, že se jednoho dne změní.

Marta (32): Utekla jsem od manžela organizátora. Teď mě pro změnu diriguje vlastní matka

Toužila jsem po něze a podpoře

Každý den jsem vstávala dřív, abych Michalovi připravila snídani a svačinu do práce. Náš byt byl dokonale uklizený, večeře vždy byla včas na stole. Michal se vracel z práce unavený a v jeho očích jsem viděla jen očekávání dalších povinností. Nikdy neřekl „děkuji“, ani když jsem celé odpoledne vařila jeho oblíbené jídlo.

Vše, co jsem dělala, považoval za samozřejmost. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem unavená a potřebuji pomoc, ne další příkazy, neposlouchal.

Napětí mezi námi postupně rostlo. Kdykoli jsem požádala o pár korun na kadeřníka nebo kosmetiku, setkala jsem se s uštěpačnou poznámkou. Cítila jsem se jako služka, která musí prosit o každou korunu, přestože jsem se starala o celou domácnost. Jakákoli snaha o rozhovor končila buď jeho mlčením, nebo slovy, která mé pocity naprosto shazovaly. Začala jsem se uzavírat do sebe.

Jarka (42): Doma jsem si připadala jako služka, kuchařka a řidička. Pak jsem udělala něco, co manžela konečně přimělo vážit si mě

Poslední pokus o záchranu manželství

Rozhodla jsem se zkusit jiný přístup. Chtěla jsem mu ukázat, že do péče o něj vkládám srdce. Připravila jsem speciální večeři a doufala jsem, že bude mít radost. „Aha, dobře,“ zamručel, aniž by odtrhl oči od telefonu. To bylo všechno. Žádný úsměv, žádná slova vděku. Cítila jsem se v našem bytě naprosto neviditelná. Tehdy jsem pochopila, že bojuji o něco, co nikdy nepřijde.

Zlom nastal o pár dní později, když jsme se pohádali kvůli penězům na nákup. „Je tvojí povinností...“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit. Vybuchla jsem a dala průchod frustraci, která se ve mně nahromadila v posledních letech. Po hádce následovalo několik dní ticha. Žili jsme vedle sebe jako dva cizinci. Tehdy jsem si poprvé připustila myšlenku, že nejlepším řešením bude odchod.

Irena (63): Nenávidím svůj život a když se podívám na manžela, cítím beznaděj. Co kdybych začala znovu?

Ztratila jsem roky, ale získala svobodu

Začala jsem plánovat život bez něj. Jednoho večera jsem mu klidně řekla, že takhle dál žít nemůžeme a že odcházím. Jen pokrčil rameny. To bylo potvrzení, že boj o jeho uznání bych nikdy nevyhrála. Sbalila jsem si nejdůležitější věci a přestěhovala se do malého pronajatého bytu.

Každý den byl výzvou, ale zároveň možností znovu najít sama sebe. Nikdo nehodnotil má rozhodnutí, nikdo nevyžadoval dokonalost. Cítila jsem obrovskou úlevu, ale zároveň i smutek. Ztratila jsem roky, které jsem mohla věnovat svým koníčkům, přátelům nebo muži, kterému by na mě opravdu záleželo.

Gabriela (51): Chci odejít od manžela, ale nemám na vlastní bydlení. V nefunkčním vztahu se tak nejspíš utrápím

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].