Gabriela (51): Chci odejít od manžela, ale nemám na vlastní bydlení. V nefunkčním vztahu se tak nejspíš utrápím

S Petrem (55) máme jednu krizi za druhou už deset let a já bych od něj ráda odešla. Jenomže byt je jeho a ze své mzdy si nájem nezaplatím. Nemám šanci se sama uživit, a tak setrvávám v nefunkčním manželství.

Mohlo by Vás zajímat:

Miroslav (62): Manželka miluje hádky. Mezi lidmi mi tím dělá jen ostudu

Z malého platu si na nájem neušetřím

Jsem sociální pracovnice, moje práce mi dává smysl a naplňuje mě. Mnohdy mě samozřejmě vyčerpává a k tomu mám doma manžela, který nemluví. Už dávno nechce nikam chodit, jezdit na dovolenou ani se společně bavit na nějaké téma. Doma si připadám jako ve vězení. Dříve takový nebyl.

Brali jsme se už ve dvaceti a hned si pořídili děti, které jsou už nyní venku z hnízda. Petr byl vždy tak trochu samotář, posledních deset let se to ale vyhrotilo. Doma skoro nepromluví a příjemně strávený čas pro něj znamená vlézt si do dílny na chalupě. Jeden druhému jsme se nenávratně odcizili, o manželské terapii nechce Petr ani slyšet.

Nezbývá mi, než to akceptovat a coby padesátnice se smířit s tím, že budu žít vedle někoho, koho už dávno nemiluji. Nevím, zda jsem ho někdy milovala, těžko říct. Ve dvaceti jsem uvažovala úplně jinak a pak náš život vyplnily děti. Teprve nyní prožívám denně muka už jen cestou z práce. Vůbec se mi nechce domů, nejraději bych se odstěhovala. Jenomže se svým nízkým platem si nemůžu dovolit platit ani garsonku.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (64): Těšila jsem se, že stáří strávím obklopená velkou rodinou. Jenomže moje děti si vůbec nerozumí a vnoučata moc nevídám

Zkoušela jsem i přivýdělky, ale nefunguje to

Moje dlouholeté kamarádky mi radí různorodě. Jedna tvrdí, že manželství je prostě takové a mám brát Petra jako spolubydlícího: "Je to praktický, všechno platíte napůl a víš, že se jednou jeden o druhýho postaráte. Já to tak mám." To se mi zdálo dost děsivé.

"Musíš si najít milence a žít svůj život. Až bude možnost se k někomu nastěhovat, uděláš to," radila mi další. Připadalo mi to k manželovi děsně nefér. Zas taková mrcha nejsem, akorát nežiju život, který bych chtěla. Jsem hloupá, měla jsem si dávat nějaké peníze stranou právě pro takový případ. Byt patří Petrovi, dostal ho po rodičích a já po něm přeci nemůžu chtít půlku jeho ceny.

"Tak se vykašli na pomoc lidem, z toho mít prachy nikdy nebudeš. Začni makat jinde, vezmi dvě práce a za chvíli se postavíš na vlastní nohy," zněla další rada. Jenže já svoji práci miluji. Zkusila jsem si sehnat další přívýdělky. Výsledek je ten, že nejsem vůbec doma. Po večerech uklízím a o víkendu překládám návody z němčiny. Něco málo měsíčně našetřím, ale s takovou bude trvat opravdu dlouho, než si troufnu na stěhování.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (29): Řekla jsem mámě, kolik si vydělám podnikáním. Od té doby se mnou nemluví

Ta nesvoboda odejít je k uzoufání

Bohužel se najde vždycky něco, na co se mi peníze hodí, a přistihla jsem se, že vylepšuji byt nebo kupuji kvalitnější potraviny. Velká částka zmizela za vánoční dárky, zaplatila jsem si kurz keramiky a v zimě bych měla s kamarádkami na hory. Takhle si na vlastní bydlení nenašetřím nikdy.

Petr stále nemluví a čte si, nebo vyrábí modely lodí a letadel. Vůbec nevím, co bude dál, protože jsem opravdu frustrovaná. Ta nesvoboda odejít je k uzoufání. Připadám si nesamostatná a závislá – přitom Petr by žil jen ze svého platu taky dost omezeně – jemu ale omezený život na gauči evidentně vůbec nevadí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (56): Můj manžel je sice náladový dědek, díky jeho nemoci jsem si ale uvědomila, že bez něj nechci žít

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.