Jarka (42): Doma jsem si připadala jako služka, kuchařka a řidička. Pak jsem udělala něco, co manžela konečně přimělo vážit si mě

Když jsem toho rána vešla do kuchyně, přivítal mě stejný obraz jako každý den: ponožky na stole, rozlité mléko, cereálie rozsypané na podlaze a dvě překřikující se děti. U okna stál můj muž Dominik. Protáhl se jako kočka a zívl: „Kde mám kafe?“

Neodpověděla jsem. Vzala jsem hadr a tiše utírala mléko. V naší domácnosti jsem byla všechno – manželka, máma, kuchařka, uklízečka, řidička, účetní, zdravotní sestra, učitelka i domácí terapeutka...

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (45): Manžel a děti považovali mou péči o domácnost za samozřejmost. Moje novoroční předsevzetí to všechno změní

Co kdybych zmizela?

Každý den se opakovalo to samé chaotické představení. Postupem času jsem tenhle režim přijala jako počasí – nemá cenu bojovat, hlavní je přežít. Kdysi jsem se smála, měla koníčky, kamarádky. Teď jsem měla pocit, že vůbec neexistuju. Začala jsem přemýšlet... Co kdybych prostě zmizela? Ne navždy. Jen na chvíli. Jak by to zvládli?

„Mami, nemůžu najít druhou tenisku!“ křičel Michal a v ruce držel jednu tenisku.

„Je hned za tebou,“ odpověděla jsem tím samým unaveným tónem, kterým jsem mluvila už měsíce.

„Nemám kufřík výtvarku!“ tahala mě za rukáv Zuzka. „Učitelka říkala, že jestli ho zase zapomenu...“

„Viděla jsem ho v obýváku na stole,“ přerušila jsem ji, aniž bych zvedla oči od přípravy svačin.

Dominik zívl a ledabyle pronesl: „Musíš vyzvednout balík. Poslal jsem ti odkaz.“

Neodpověděla jsem, jen jsem přikývla. Na hodinách bylo 7:42. Děti dojedly, v rychlosti se oblékly a odešly do školy. Dominik zmizel beze slova. Zůstala jsem sama. Ze zásuvky jsem vybrala složku, kterou jsem si připravila už před pár dny. Položila jsem ji na stůl v kuchyni. Bylo v ní všechno – rozvrhy dětí, co koupit, jak uvařit rýži, komu zavolat, kdyby se něco stalo. Aby to Dominik zvládl.

Pak jsem si zavolala taxík a odjela na nádraží. Když jsem seděla ve vlaku, na chvíli jsem vzala do ruky telefon. Zaváhala jsem, ale pak jsem ho vypnula. Každá přibývající minuta mě vzdalovala od povinností a věčných požadavků...

Mohlo by Vás zajímat:

Ladislava (35): Jsem vyčerpaná ze svého manžela. Má vysoké nároky na pořádek, ale ruku k dílu nepřiloží

Museli si poradit sami

Hotel, který jsem si vybrala, byl obyčejný. Žádný luxus, ale ani hrůza. Byl malý a stál u lesa. Pro mě to byl ráj. Nemusela jsem nikomu vysvětlovat, kdo jsem. Nikdo mě neznal, nikdo se na nic neptal ani po mně každých pět minut nic nechtěl.

Dostala jsem klíč a šla do pokoje. Položila jsem kufr na zem a sedla si na postel. Žádný hluk, žádný pláč, nic na uklízení nebo vaření. Jen já. Poprvé po dlouhé době.

Chodila jsem na procházky do lesa. Jedla jsem pomalu, bez dětského křiku a utírání rozlitého mléka. Také na práci jsem nemusela myslet, týden dovolené jsem dostala bez problémů. Konečně jsem otevřela knihu, kterou jsem si kdysi koupila, ale nikdy jsem si na ni nenašla čas. Večer jsem koukala z okna na rozsvěcující se světla v penzionu vzdáleném asi sto metrů. Přemýšlela jsem, co se děje u nás doma. Hádají se? Zvládl Dominik večeři? Telefon jsem nechala vypnutý. Slíbila jsem si, že na ten týden opravdu zmizím...

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (34): Makám v práci i doma. Manžel chce jenom odpočívat a hrát počítačové hry

Vrátila jsem se domů

Domů jsem odjela v sobotu po obědě. Kufr jsem měla zabalený stejně jako při odjezdu. Žádné suvenýry, žádné dárky. Vlak měl zpoždění, takže jsem domů dorazila až po deváté večer. Když jsem stoupala po schodech, ucítila jsem vůni přepáleného oleje. Otevřela jsem dveře a přivítalo mě ticho.

Předsíň vypadala jinak. Nikde neležely obvyklé hromady tašek. Kuchyně byla... uklizená. Ne dokonale, ale uklizená. Na stole ležel sešit plný ručně psaných poznámek. Dominik vytvořil rozvrh. Děti měly přidělené úkoly.

Můj muž spal na gauči s notebookem na klíně. Byl neoholený a vlasy měl rozcuchané. Probral se a když mě uviděl, v očích měl výraz, jako by viděl ducha. „Netušil jsem, kolik toho děláš,“ řekl tiše.

„Tušil jsi,“ odpověděla jsem klidně. „Ale teď víš, jaké to je, když to děláš sám.“ Dívala jsem se na něj a on na mě. V jeho očích byl jen stud a vyčerpání. „Musel jsem poprosit o pomoc,“ přiznal po chvíli. „Máma si vzala děti na noc, protože jsem to nedával. Spoustu věcí jsem zkazil. Vzal jsem Zuzku na balet, ale zapomněl jsem její kostým. Michal měl test – nebyl připravený. Vůbec jsem to neuhlídal.“

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (28): Manžel si myslí, že péče o dítě je brnkačka. Tak jsme si na jeden den prohodili role

Něco se změnilo

„Tři dny jsme jedli těstoviny se sýrem. Pak jsem zkusil uvařit polívku, ale přesolil jsem ji tak, že se nedala jíst. Dnes jsem dělal řízky. Nebyly moc k jídlu...“ odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Myslel jsem, že to zvládnu. Nepovedlo se mi to.“

„Teď to víš,“ řekla jsem tiše. „Já nemám koho požádat o pomoc, když to nezvládám.“

Přikývl. „Nechápal jsem to. Myslel jsem, že když to zvládáš každý den, je to normální. Že to prostě... funguje. Ale nefungovalo. Ty jsi dělala všechno, aby to fungovalo. Sama. Nikdy sis nestěžovala...“

„Protože mě nikdo neposlouchal,“ odpověděla jsem klidně.

Viděla jsem, že něco chce říct. Možná se omluvit, možná něco slíbit. Ale já to neudělala kvůli slibům. Už jsem prostě nemohla být jejich služka.

„Myslel jsem, že se zlobíš. Že je to trest.“

„Nebyl to trest,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bylo to nutné. Potřebovala jsem zjistit, co se stane, když zmizím.“

V kuchyni bylo ticho. Jen hodiny na zdi pomalu tikaly. „Stalo se toho hodně,“ řekl nakonec. Snad poprvé se nic nesnažil zlehčovat. Jen mi naslouchal...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (41): Vždy jsem myslela jen na druhé. Pak jsem poprvé udělala něco jen pro sebe a změnilo mi to život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].