Veronika (38): Vdala jsem se, abych neskončila jako stará panna. Brzy jsem pochopila, že manželství není pro každého

Ještě před pár lety jsem věřila, že se můj život nějak srovná, že potkám někoho, kdo mě bude milovat. Neustále jsem měla pocit, že musím něco dokazovat – sobě, rodičům, kamarádům... Že jsem dost dobrá, že si zasloužím lásku, že nejsem ta, které se ostatní vyhýbají, o které se šeptá: „Je hezká, ale něco s ní asi nebude v pořádku, když je pořád sama...“

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (48): Můj manžel řekl, že už mě nemiluje. Jenže rozvádět se nechce

Vdala jsem se

Rodiče to nikdy neřekli nahlas, ale cítila jsem ten tlak. Začala jsem si myslet, že je se mnou něco špatně. Když jsem potkala Kamila, věřila jsem, že se to konečně obrací. Byl milý, pozorný, říkal, že mě miluje, že jsem výjimečná... Myslela jsem, že jsem našla svého prince, toho, kdo mě vytáhne z bažiny osamělosti a pochybností.

Svatba pro mě byla odměnou, důkazem, že jsem to dokázala. Už nejsem ta, které se každý vyhýbá. Bílé šaty, květiny, hudba, úsměvy hostů – tak moc jsem chtěla věřit, že tohle je začátek mého šťastného života. Že teď už bude všechno v pořádku.

Pár měsíců po svatbě jsem začala vstávat s pocitem, který bych mohla charakterizovat jednou větou: „Co jsem to provedla?“ Kamil byl k nepoznání – choval se spíš jako rozmazlený kluk než jako manžel. Jako by si řekl, že od chvíle, kdy si mě vzal, jsem jeho služka. Necítila jsem se jako šťastná manželka, ale spíše jako posluhovačka. Uklízela jsem, vařila, prala, zatímco on seděl u počítače nebo byl někde venku s kamarády. Jako by byl v našem bytě jen na návštěvě a všechno bylo na mně...

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (44): Dovolená v Itálii měla zachránit moje manželství. Můj muž ale pořád jenom remcal a ještě mě urazil

Manžel mi s ničím nepomáhá

Z práce jsem se vracela vyčerpaná. Domů jsem šla s pocitem, že mi někdo na ramena nakládá pytel cementu. Bolely mě nohy, záda, hlava mi třeštila, přesto jsem už plánovala, co budu dělat: rychlá večeře, pračka, nádobí, možná vyluxovat, protože v obýváku se zase povalují chuchvalce prachu.

Když jsem otáčela klíčem v zámku, dovolila jsem si na chvíli doufat, že ucítím vůni večeře a Kamil mi řekne: „Miláčku, odpočiň si, dnes jsem všechno zařídil.“ Místo toho mě uvítal chaos. Hrnec v dřezu, špinavé talíře na stole, drobky na lince, převržená láhev mléka na podlaze a Kamil natažený na gauči s mobilem v ruce. Zastavila jsem se ve dveřích a nevěřila svým očím. „Dnes jsi měl volno, ne? Proč jsi nic neuvařil nebo aspoň trochu neuklidil?“

Ani nezvedl oči od telefonu. „Nevěděl jsem, co mám dělat,“ odpověděl nezúčastněně. „Doma to vždycky dělala máma. Nedělej z toho vědu.“

„Já nejsem tvoje máma!“ zvýšila jsem hlas. „Myslela jsem, že jsme partneři, ne že budu všechno dělat sama! Taky pracuju a jsem unavená!“

Podíval se na mě podrážděně, jako bych ho rušila při něčem důležitém. „Zase přeháníš. Uklidni se.“

Vzala jsem talíř a začala ho drhnout s takovou vervou, jako bych z něj chtěla smýt všechnu frustraci. Voda cákala kolem, oči mě pálily od slz. Proč mě nikdo nevaroval, že to bude tak těžké? Že se budu cítit jako služka, ne jako manželka? Proč mi nikdo neřekl, že láska nestačí? Tu noc jsem nemohla spát. Ten pocit, že se něco musí změnit, byl stále silnější...

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (32): Můj muž si nevšiml, že jsem přes noc zůstala u souseda. Tehdy jsem pochopila, že naše manželství opravdu nemá smysl

Podle manžela jsem hysterická

Ráno vyšel z ložnice, zívl, podrbal se na hlavě a mně bušilo srdce. „Kamile, já už to nezvládám. Je toho na mě moc. Chci, abys mi začal pomáhat. Chci, abychom náš domov budovali spolu...“ vychrlila jsem ze sebe.

Díval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. „Proč ten povyk hned po ránu?“ zamumlal a zívl. „Je normální, že se o domácnost stará ženská. Nemůžeš být jako ostatní? Ty pořád něco řešíš.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo, jak se ve mně mísí vztek a bezmoc. „Ale já nechci žít takhle...“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl. „Nechci ti dělat mámu. Nechci tě hlídat, připomínat ti, co máš dělat. Chci být tvoje partnerka, ne služka.“

Díval se na mě, jako by vůbec nechápal, o čem mluvím. „Nech už té hysterie,“ pronesl.

Po tvářích mi tekly slzy a on se na mě díval znechuceně, jako by můj pláč byl jen další otravná záležitost. Sevřela jsem ruce v pěst, ale už jsem nic neřekla. Jen jsem tam seděla a poslouchala, jak si míchá kafe a nahlas ho usrkává.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (34): Makám v práci i doma. Manžel chce jenom odpočívat a hrát počítačové hry

Manželství mě dusí

Co když to vážně přeháním? Možná je chyba ve mně... Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že to tak není. Nebyla jsem to já, kdo přehání. To on nedospěl dostatečně na to, aby byl manželem. Jenže co mám dělat, když jsme manželé? Připadala jsem si jako pták v kleci. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle – unavená tvář, tmavé kruhy pod očima, vlasy stažené narychlo, jen aby nepřekážely. To nejsem já. Nejsem ta holka, která kdysi snila o cestování, o dobrodružstvích, o lásce, díky které můžu vzlétnout. Místo křídel jsem měla závaží – povinnosti, které byly den ode dne těžší.

Nemohla jsem odejít. Představa, co řeknou rodiče, tety, sousedé – že už se rozvádíme, že jsem to nezvládla, že je to moje vina – mě paralyzovala. Ještě nedávno mi všichni gratulovali ke svatbě, říkali, že mám štěstí, že mám tak skvělého muže. Jak jim teď mám říct, že to celé byla jen iluze? Že jsem sama, i když někdo sedí hned vedle mě?

Bála jsem se být sama, bála jsem se, co si lidé pomyslí, bála jsem se, že to nezvládnu. Možná je to opravdu moje chyba, možná je se mnou něco špatně. Chci od života moc? Možná bych měla být vděčná, že mám manžela, že nejsem sama, že máme útulný byt. Možná štěstí neexistuje a život je jen o každodenních povinnostech, únavě, starostech...

Ale pak jsem se na něj podívala – jak se směje a kouká do telefonu, spokojený sám se sebou, jako by bylo všechno v naprostém pořádku. V tu chvíli jsem pochopila, že takhle to být nemá. Tohle není normální. Dusím se...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (33): Zamilovala jsem se na první pohled a následovala svatba. Dnes je láska pryč a my se pořád jen hádáme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].