Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kateřina je matka trojčat. To, co její okolí považuje za požehnání, je pro ni peklem. Nechápe, proč všichni říkají, že péče o děti je údělem ženy a ona to má zvládnout sama.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy spala celou noc. Pravidelně mě budí stejný zvuk – tři plačící miminka, jako by někdo spustil alarm, který nejde vypnout. Se zavřenýma očima dobelhám do dětského pokoje. Hlavou mi běží jediná myšlenka: Skončí to někdy?
Šok u doktora
Moje dny se slévají v nekonečnou smyčku přebalování, krmení a koupání. Nechápu, jak vůbec ještě můžu fungovat. Sedím na zemi v obýváku, kolem mě hromady plenek, když zazvoní telefon. „Musíš být silná. Teď jsi máma!“ slyším hlas mojí mámy.
Polknu nasucho. „Já vím, snažím se...“ odpovím nahlas, ale v duchu křičím: „A co když nechci být máma? Co když to prostě nezvládnu?“
Podívám se na sebe do zrcadla. Sotva poznávám tu ženu, která na mě hledí – tmavé kruhy pod očima, vytahané tričko mám pocintané od mléka. Opravdu jsem to já? Ta vyčerpaná, uplakaná ženská? Vždyť já přece bývala holka s jiskrou a citem pro styl.
Pamatuju si, jak jsem seděla u doktora, když mi oznámil, že jsem těhotná. „Jsou tři,“ dodal s úsměvem.
Nemohla jsem dýchat a málem jsem se rozbrečela už v ordinaci. Domů jsem šla jako ve snu, sedla jsem si na gauč a zírala do zdi, jako by můj život právě skončil...
Jsem sama na tři děti
Můj manžel byl celé dny v práci, a když přišel domů, svalil se na gauč a usnul. Všichni mi říkali, že je to moje role, že to musím zvládnout, protože ženy přece vydrží všechno. Ale nebyl tu nikdo, komu bych mohla říct, jak moc se bojím. Měla jsem pocit, že se každou chvíli sesypu.
Jednoho večera, když jsem se snažila utišit děti, se manžel vrátil z práce, hodil tašku na zem, zul si boty a beze slova si sedl před televizi. Zvuk fotbalového zápasu přehlušil pláč dětí, jako by se to všechno dělo někde jinde – ne v našem bytě. Podívala jsem se na něj a měla jsem chuť vybuchnout. „Tohle není život. To je peklo!“ vykřikla jsem roztřeseným hlasem. V očích jsem měla slzy, to bylo poprvé, co jsem je před manželem nezadržela.
Otočil se ke mně, vyčerpaný a překvapený. „Katko, dělám dvanáctky, abychom nějak vyšli! Myslíš, že to mám jednoduchý?“ vydechl.
„A kdo pomáhá mně? Máme tři děti! Jsem na ně sama! Každý boží den od rána do večera!“ křičela jsem zoufale.
Děti začaly plakat ještě víc. Opírala jsem se o stůl, v tu chvíli mě opustily všechny síly. Manžel jen rozhodil rukama a odešel. Práskl za sebou dveřmi. Zůstala jsem sama s dětmi. Snažila jsem se je utišit, ale brečely dál. A já brečela s nimi. Proč jsem na všechno sama? Proč mě nikdo nechápe?
Nikdo mě nechápe
Máma a sestra přišly na návštěvu v sobotu. Přinesly koláč, ovoce a „dobré“ rady. Trojčata zrovna usnula po krmení, takže byl na chvíli klid. Seděly jsme u stolu a já zírala do hrnku s čajem.
„Nevypadáš dobře,“ poznamenala máma s chladným soucitem. „Ale musíš být silná. Tím si projde každá matka.“
„Má pravdu,“ přidala se sestra a pustila se do koláče. „Máš trojčata – to je požehnání, ne trest. Co by za to daly jiné ženské...“
Podívala jsem se na ně. Měla jsem pocit, každá mluvíme jiným jazykem. „Požehnání? Tohle není požehnání. Tohle je doživotí,“ zašeptala jsem. Pak se mi zlomil hlas. „Já už ani nevím, kdo jsem. Já to prostě nedávám...“
Máma se na mě podívala, jako bych byla rozmazlené dítě. „Musíš být silná. Nikdo neříkal, že to bude lehké.“
Chtěla jsem jim říct, že nejde o to, že je to těžké. Ale o to, že nevím, jak být máma. Jsem uvězněná v životě, který jsem nikdy nechtěla. Měla jsem pocit, že mě vlastní tělo zradilo, ale nedokázala jsem to říct nahlas. Sestra jedla koláč, máma upíjela čaj, jako by se nic nestalo. Podle nich to všechno bylo normální. Ale já měla pocit, že se dusím.
Nejraději bych utekla
Když děti večer zaspaly, seděla jsem na podlaze v kuchyni. Konečně byl klid. Zírala jsem do prázdna. Ještě nedávno jsem měla plány. Práci, projekty, kurzy, kamarádky, se kterými jsme se bavily i o jiných věcech než o kašičkách a plenách. Smály jsme se, plánovaly výlety, snily o nových výzvách. Teď mám pocit, že je to všechno pryč. Ani nevím, kdy se mě naposled někdo zeptal na něco, co se netýká dětí. Co když už navždycky budu jen unavená máma trojčat, která si ani v klidu nevyčistí zuby? Na chvíli mě napadlo prostě odejít. Nechat to všechno být.
Ráno mě vzbudil jejich pláč. Tři různé hlásky, tři různé potřeby. Jedno chtělo mléko, druhé přebalit, třetí jen se přitulit. Zavřela jsem oči jen na vteřinu, každý sval mě bolel. Celé moje tělo křičelo, že už to nezvládne. Promnula jsem si obličej a podívala jsem se na hodiny – 5:30. Snažila jsem se je utišit – jedno v náručí, druhé v lehátku, třetí se převalovalo na koberci.
Něco ve mně prasklo. Zakřičela jsem – hlasitě a ostře – jako by to mohlo něco změnit: „Dost! Přestaňte brečet! Já už nemůžu, nevím jak... Už to nechci dělat!“ Na chvíli ztichly, byly překvapené, s očima dokořán. Pak začaly brečet ještě víc. Zalila mě vlna viny – hořká a těžká. Sedla jsem si na zem, jedno po druhém jsem je zvedla do náruče, objímala je a tiše šeptala: „Promiňte... já už prostě nevím, jak dál...“
Když znovu usnuly, dívala jsem se na jejich tvářičky a cítila jsem naprosté vyčerpání. Vnímala jsem to jako selhání. Nejsem taková máma, jakou bych měla být. Jsem máma, která chce od všeho utéct...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
