Anna (38): Chtěla jsem u nás využít své mezinárodní zkušenosti. Setkala jsem se ale jen s opovržením a šikanou

Když jsem se po letech v Londýně rozhodla vrátit do Česka, nebylo to impulzivní. Měla jsem plán. Ušetřené peníze, kontakty, pracovní zkušenosti, sebevědomí. Byla jsem zvyklá na rychlé tempo, na odpovědnost, na výzvy. Myslela jsem si, že návrat domů bude odměna. Že přinesu něco zpátky. Že mě tu budou brát.

Mohlo by Vás zajímat:

Milan (38): Myslel jsem si, že holky ke kódování nepatří. Kolegyně mě vyvedla z omylu a mě to stálo nejen hrdost

Chtěla jsem využít svých zkušeností

Kamarádi z gymplu, kteří zůstali v našem městě, se mě ptali, proč jsem se vlastně vrátila. Někteří to říkali s úsměvem, jiní s úšklebkem. Došlo mi, že si o mně vytvořili obrázek, než se mnou vůbec mluvili. Mysleli si, že se chci chlubit, že se vytahuji. Jenže já si chtěla poprvé v životě oddechnout.

Práci jsem si našla hned. Menší firma, rodinného typu, vedení hledalo někoho s přesahem, s jazykem, s kontakty. Sedlo si to rychle. Prvních pár měsíců to vypadalo, že všechno půjde hladce. Jenže pak se to začalo lámat. Kolegové, co na pohovoru vypadali jako milí lidé, začali být podráždění. Mluvili o mně, když jsem odešla z místnosti.

Jedna kolegyně si ke mně sedla u oběda a řekla mi, že to celé kazím. Že sem nepatřím. „Ty si asi myslíš, že jsi něco víc, ale tady lidi žijí normální životy, ne jako já v tom tvým Londýně.“ To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že mě nenávidí, ale neměli k tomu důvod. Nic špatného jsme jim neudělala.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (32): Nejprve jsem kvůli umělé inteligenci přišla o práci, pak o vztah. Nevím, jak se postavit zpět na vlastní nohy

Děsila jsem samu sebe

Dostala jsem se do stavu, kdy jsem zvažovala, jestli má cenu vůbec chodit do práce. Pořád jsem měla pocit, že je něco špatně, ale nevěděla jsem co. Začala jsem mít úzkosti. V noci jsem nemohla spát, přes den jsem se nemohla nadechnout.

Když mě jednou cestou do práce napadlo, že bych si mohla zlomit nohu, kdybych špatně šlápla, abych nemusela jít do kanceláře, věděla jsem, že to musím ukončit. Svými myšlenkami jsem děsila samu sebe.

Odešla jsem bez dalšího plánu. Měsíc jsem doma brečela. Pak jsem si pronajala malý prostor v centru a začala vařit kávu. Pomalý start. Hodně ticha. Málo peněz. Ale poprvé po dlouhé době cítím, že se mi vrací klid. Že mě nikdo neupozorňuje na to, že mluvím moc nahlas. Že nikoho netrápí, že umím dobře anglicky. Že když se na mě někdo usměje, není to ironie.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ellen (22): Potřebovala jsem si vydělat nějaké peníze bokem. Z nevinného přivýdělku vyklubalo něco děsivého