Facebook
Instagram
Paní Romana nikdy netoužila po dětech. Neměla potřebu se o někoho starat a vychovávat ho. Doma pro to nikdo neměl pochopení, ale nakonec se s tím smířili. Teď Romana žije s milým Zdeňkem, který se stal dědečkem. Rád tráví čas s vnoučaty a vyžaduje, aby se zapojila i ona. Romana ale ví, že to nevydrží, protože děti nesnáší.
Ocitla jsem se v situaci, ze které nevím najít cestu ven. Můj současný přítel Zdeněk (63) si k nám začal brát svá vnoučata. Ale já nemám ráda děti! Sama jsem je nikdy nechtěla. A teď se mám jednou do měsíce starat rovnou o dvě písklata. I když za to ty děti nemůžou, nechci je u sebe.
Po dětech jsem nikdy netoužila
O tom, že nechci děti, jsem věděla už v patnácti letech. Rodiče si tehdy mysleli, že je to jen pubertální rozmar. Já věděla, že se to nezmění. Mít děti mi přišlo jako šílená oběť. Už jenom ta představa, že přebaluji mimino, se mi hnusila. Ta ohromná povinnost dlouhé roky se o někoho starat. Vychovat ho, pečovat o něj a od rána do večera se bát...
To byly ty hlavní důvody, proč jsem se rozhodla nemít děti. Navíc jsem velký sobec. Ráda si pospím, jdu tam, kam chci já. Nedokázala jsem si představit, že by moje potřeby šly bokem. Když jsem se blížila do věku, kdy už bylo žádoucí založit rodinu, doma jsem se setkala s nepochopením.
Máma se držela za hlavu a běsnila, že jí nedám vnoučata. Bylo kvůli tomu tolik hádek, že na to chci raději zapomenout. Nikdo z rodiny neměl pochopení pro moje tvrdé rozhodnutí. Táta dokonce tvrdil, že úděl ženy na tomto světe je rodit. Tomu jsem se musela vážně smát. Trvalo roky, než se s tím rodiče smířili.
Můj současný přítel má vnoučata
Měla jsem několik vážných vztahů. Dokonce jsem vstoupila i do jednoho manželství. Bývalý manžel odešel právě z toho důvodu, že nechci děti. Vzal si mě s vidinou, že mě dokáže přesvědčit, abych se stala matkou. Chudák, tvrdě narazil. Po letech už si rodiče zvykli, kamarádky se mě na nic neptaly a já měla konečně klid.
Roky jsem žila podle sebe. Cestovala jsem po světě, pracovala jsem na volné noze. Ten pocit svobody mě dělal šťastnou. Po čase mi ale začal chybět muž. V padesáti už se mi tolik samoty nelíbilo a já zatoužila po lásce. Pomocí seznamky jsem se dala dohromady se Zdeňkem. Je to milý muž v letech, který mi nabízel svoje srdce.
Jsme spolu čtvrtým rokem. Všechno bylo sluncem zalité, dokud nepřišla na svět jeho vnoučata. Jezdil se nad nimi rozplývat už do porodnice. Synovi vozil každý týden plenky a mně doma ukazoval fotky uplakaných mimin. Předstírala jsem zájem, který jsem ale neměla. Z každé návštěvy vnoučat jsem se snažila vykroutit. A roky se mi to i dařilo.
Roli babičky nezvládám
Jenže teď jsou děcka větší, Arnoštovi jsou čtyři a Anetka za chvíli oslaví druhé narozeniny. Zdeněk přišel nedávno s nápadem, že bychom s nimi mohli někam vyrazit. Bylo to tak náhlé, že jsem nakonec souhlasila. Celodenní výlet do ZOO mě málem stál život. Arnošt neustále někde pobíhal a něčeho se v jednom kuse dožadoval. Malá Anetka v kočárku plakala a pořád se jí něco nezdálo.
Když jsou u nás, všechno ničí. Pořád ječí, nebo pláčou. Neustále mají hlad. Zdeněk na ně sám nestačí a vyžaduje, abych mu pomáhala. A já to nedokážu. Ty děti jsou asi hodné a dokonce bych řekla, že mě mají rády. Já je ale nemohu vystát. Přesně se ukázalo, proč jsem je nechtěla. Je to permanentní péče a mě to unavuje.
Zdeněk je pyšný dědeček, který s nimi chce trávit volný čas. Ale já se tomu nedokážu přizpůsobit. Myslím si, že už poznal, že nemám lásku k dětem. Váhám, zda mu říct pravdu, nebo prostě beze slov odejít. Současně ale vím, že lepšího chlapa už nenajdu. Roli náhradní babičky však nezvládám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
