Petra (18): U nás doma vládne železnou rukou můj otec. K řízení rodiny mu stačí jediná věta

Můj otec se považuje za Boha a podle toho se doma chová. Vyslechne touhy i plány členů rodiny a většinou debatu uzavře svým právem veta. Je přesvědčený, že přesně tak to má být – a nikdo s ním nehneme.

Mohlo by Vás zajímat:

Slavomír (56): Otec mě v dětství tvrdě fyzicky trestal. Vždy jsem věděl, že takto děti vychovávat nebudu

Otec nás prezentoval jako ideální rodinku

Ze začátku se jako táta jevil docela pohodově, tvrdí moje maminka. Na svého potomka, tedy na mě, byl náležitě pyšný a taky moje narození náležitě oslavil s partou přátel. S oblibou jezdil na procházky s kočárkem, vozil své dítě ukazovat kamarádům, a dokonce byl ochoten jít do dětské poradny.

Na pracovním stole v kanceláři měl vystavenou fotku šťastné rodinky, no zkrátka ideál. „Vůbec jsem si na něho nemohla stěžovat,“ šeptá mi moje máma v koutku v kuchyni, kam se spolu uchylujeme, když už to s ním nemůžeme vydržet. „Ale pak se změnil,“ dodává.

Mohlo by Vás zajímat:

Izabela (26): Až po maminčině smrti jsem zjistila, že můj otec je kněz. O mém narození se nikdy nedozvěděl

Jak jsem rostla, začala jsem vnímat, že otec jen rozkazuje

Rodinka byla ideální jen do té doby, kdy jsem pro něj byla hračkou, u které se dalo tahat za provázky. To je možné až do předškolního či dokonce školního věku, zkrátka do té doby, než se z roztomilého dítěte začne klubat osobnost a začíná na něj mít vliv i jiné prostředí než domov.

Ale už tehdy se začalo projevovat jeho vedení – nutil mě stavět hrady z kostek a lega, tahal mě na nesmyslné mnohakilometrové výlety a jakékoli námitky odmítal. „Barbíny nesnáším, nepřeju si je mít doma!“ prohlásil například. Když moje maminka navrhla, že bych mohla chodit na balet, prohlásil: „Já si to nepřeju!“ A bylo vymalováno.

Ale jeho rozhodovací pravomoci se projevovaly i v malichernostech – stačilo otočit stůl v jídelně trochu jinak a už byl oheň na střeše. Nepřál si ani rajskou k obědu nebo obraz po dědovi na zdi. A v koupelně nesmělo být nic zbytečného, což moje a máminy krémy byly. Zkrátka „Já si to nepřeju!“ bylo na denním pořádku.

Mohlo by Vás zajímat:

Karin (40): Otec novorozeného syna mě nečekaně opustil. Musela jsem všechno zvládnout sama

Nejlepší je všechno odkývat a myslet si svoje

Samozřejmě na mě měli a mají vliv i jiní lidé než rodiče. Třeba jsem potkala kamarády, kteří chodili do pěveckého kroužku a chtěla jsem ho navštěvovat taky. Aniž by se otec na cokoli zeptal, aniž by měl jakékoli informace, o co jde a co mi to může přinést, prohlásil: „Já si to nepřeju!“

​Totéž se odehrávalo s kroužkem keramiky, kdy se otec překonal a vypadlo z něj víc slov, než jeho tři oblíbená, a sice: „Co je to za nesmysl? Nikdo z naší rodiny z hlíny nikdy nic neplácal!“ Abych se zeptala, zda můžu jít s holkami do kina, to jsem se už vůbec neodvážila, protože jsem dobře věděla, že přijde: „Ne, já si to nepřeju!“

Je mi už osmnáct let, jsem vlastně plnoletá, ale víceméně nesmím nic. Dopadá to tak, že se raději na nic neptám a řeším všechno po svém. Stejně tak moje máma. Docela se divím, že s ním vydržela, vysvětlila mi to slovy: „Nejlepší je všechno mu odkývat a myslet si něco o zadní části…“ Tomu se už můžu jenom smát.

Ne že bych svého otce neměla ráda, vždycky se mi docela věnoval, jen všechno muselo být podle něho. Mrzí mě, že mě do jisté míry nutí mu lhát, i když jde o lži, které se dají považovat za nevinné. Přesto doufám, že až budu stát na vlastních nohou, že si o jeho přístupu k rodině konečně promluvíme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (40): Tajně toužím po únosu a zneužití neznámými muži. Terapeut mi naznačil, v čem může být problém

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.