Adriana (45): Děti mě připravily o chlapa, kterého jsem milovala

Po rozvodu jsem neměla chuť na další vztah, byla jsem příliš unavená péčí o rodinu a bojem o každou korunu. Mám dvě děti, šestnáctiletou Adélu, která mě považuje za služku, a o tři roky mladšího Tomáše, který žije s nosem přilepeným na displeji telefonu. Dříve jsme byli tým, ale postupem času mě oba začali brát jako samozřejmost. A pak se objevil Robert. Poznala jsem ho na školení, byl to klidný a moudrý muž, který mě přiměl, abych se po letech znovu cítila jako žena.

Diana (53): S dospívajícími dětmi nemám žádné soukromí. Jejich kamarádi mě dohání k šílenství

Děti odmítly mého nového přítele

Pár měsíců jsem se s Robertem scházela a zjistila jsem, že je moc fajn a správný chlap. A tak jsem se rozhodla, že je čas, aby ho poznaly i mé děti. Chtěla jsem, aby viděly, že jejich máma není jen dodavatel jídla a emoční opora, ale také člověk s vlastním životem.

První setkání byla katastrofa. Připravila jsem slavnostní oběd. Robert přinesl zajímavé dárky – knihu pro Adélu a modelářskou sadu pro Tomáše. Odpovědí mu byla jen chladná lhostejnost. Dárky sotva zaregistrovali.

Pak začala válka – Adéla a Tomáš nám dělali různé naschvály. Schovaný ovladač od televize, který se o dva dny později našel v koši. Hlasitá hudba pozdě v noci. Voda vylitá do Robertových bot. Snažila jsem se s nimi mluvit, ale narážela jsem jen na zeď předstírané nevinnosti.

Adam (75): Jsem vdovec, ale nechci být sám. Dětem se nelíbí, že mám známost

Odešel z mého života

Robert to nevydržel. Jednoho dne mi zavolal a řekl jen pár slov: „Adriano, nechci stát mezi tebou a dětmi. Miluju tě, ale takhle to nejde.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Když do kuchyně přišla Adéla a zeptala se, jestli k nám večer přijde Robert, odpověděla jsem jen, že odjel a delší dobu se neukáže. V jejích očích jsem na okamžik zahlédla uspokojení, jako by nevěřila, že to šlo tak snadno.

Od toho dne jsem přestala být matkou na plný úvazek. Přestala jsem vařit, připomínat jim povinnosti, zajímat se o jejich život. Vracela jsem se domů pozdě, mlčela jsem. Když se Tomáš po dvou dnech zeptal na večeři, odpověděla jsem: „Já nemám hlad. Udělejte si něco sami.“

Božena (62): Podle dětí bych si v šedesáti měla vybírat rakev, ne se zamilovat. Překvapila jsem je

Děti nechápou, v čem je problém

Brzy začali být nervózní. Jednou večer jsem je slyšela, jak si šeptají v pokoji. „Myslíš, že nás teď nenávidí?“ ptal se Tomáš. „Nevím,“ odpověděla Adéla. „Ale asi už pro ni nejsme důležití.“ Nerozuměli tomu, že problémem nebyl Robert. Problémem byli oni.

Žijeme dál pod jednou střechou, ale mezi námi to už je jiné. Stala jsem se někým, kdo bydlí vedle, ne s nimi. Změnu si samozřejmě všimli. Tomáš si začal uklízet ve svém pokoji, Adéla občas uvařila těstoviny. Někdy se mě zeptali, jak bylo v práci nebo jestli něco nepotřebuji. Jen jsem se lehce usmála a odpověděla, že mám všechno.

A měla jsem pravdu. Měla jsem klid a novou verzi sebe sama, která se přestala obětovat pro ostatní. Miluji je a vždycky budu, ale už odmítám být obětí této lásky. Nechtěli jeho. Teď nemají mě.

Jana (39): Už nechci být jen služkou svému manželovi a dětem. Stále častěji mám chuť odejít a nikdy se nevrátit

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].