Alice (34): Měla jsem za to, že jsme s manželem šťastní. Odposlechnuté telefonáty mi ale krutě otevřely oči

Nikdy jsem náš život nepovažovala za dokonalý, ale věřila jsem, že jsme prostě spolu. Naše obyčejné štěstí jsme tvořili já, Filip a naše pětiletá Lenka – jiskřička, která se směje nejhlasitěji, když prší a může skákat v kalužích. Měli jsme své rituály jako nedělní palačinky nebo večerní pohádky, i když Filip se jim stále častěji vyhýbal. Působil vzdáleně, jako by byl na míle daleko, i když seděl vedle mě na gauči. Jeho pohledy upřené do telefonu a chlad v hlase naznačovaly, že něco není v pořádku, ale já si opakovala, že je to jen stres z práce.

Eva (34): Manželova nevěra mi otevřela dveře k nové lásce

Zaslechla jsem jeho telefonát

Jednou večer jsem zaslechla Filipa, jak potichu telefonuje v kuchyni. Mluvil téměř šeptem, ale slyšela jsem zřetelně větu: „Taky se mi stýská, ale nevolej, když jsem s ní, dobře?“ Ta slova mi roztříštila srdce. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Když jsem se ho později v posteli jakoby mimochodem zeptala, s kým mluvil, bez zaváhání odpověděl, že volala moje sestra Jitka. V tu chvíli mi došlo, že mi lže. A že to zřejmě nebylo poprvé.

Moje pokusy o rozhovor končily neúspěchem. Kdykoliv jsem se snažila zjistit, co se děje, odbyl mě, že jsem přecitlivělá nebo že si věci vymýšlím. Začal mě obviňovat z přehnané kontroly a naznačoval, že se chovám hystericky. Jednou mi dokonce řekl, že bych se možná měla léčit. Jeho slova mě hluboce zraňovala a já začala pochybovat sama o sobě. Bála jsem se, že má možná pravdu, ale ještě víc jsem se bála pravdy, kterou jsem tušila.

Jana (35): Bála jsem se, že má manžel milenku. Pravda je ale mnohem ničivější

Věděla jsem, že je konec

Bylo obyčejné pondělí a já se vrátila z práce dříve. Doma bylo ticho. Vzápětí jsem ho uslyšela, jak v vedlejším pokoji mluví s ženou na hlasitý odposlech. Mluvili o tom, že už mi to brzy musí říct. Pomalu jsem vešla do pokoje. Když mě uviděl, jeho tvář zbledla a telefon mu vypadl z ruky.

Konečně se přiznal. Trvá to už půl roku a jde o kolegyni z práce. Prý se to „nějak samo stalo“. Poslouchala jsem jeho chabé výmluvy a cítila se neuvěřitelně hloupě. Celou tu dobu jsem si jeho odstup omlouvala stresem a únavou, snažila jsem se být chápavá a podporovat ho. On mezitím žil dvojí život a ještě ze mě dělal blázna. Už dávno odešel, jen mi to zapomněl říct. Vzala jsem si kabelku a klíče a prostě odešla, protože jsem měla pocit, že se v našem bytě udusím.

O pár dní později přišel s omluvou a sliby, že vše napraví. Chtěl to zkusit znovu, kvůli mně a kvůli Lence. Ale já jsem věděla, že je konec. Klidně jsem mu vysvětlila, že pro naši dceru může být vždy otcem, ale pro mě už manželem není. Důvěra byla zničená a rána v mém srdci příliš hluboká. Navrhla jsem, že můžeme jít na terapii, ale ne proto, abychom zachránili náš vztah, nýbrž abychom se naučili fungovat jako rodiče a neublížili Lence. V jeho sliby už jsem nevěřila. Zbývala mi jen víra v sebe sama – že to všechno nějak zvládnu.

Ladislav (41): Nevěra mě bolí, ale kvůli dětem se snažím odpustit a jít dál jako rodina

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].