Lenka (40): Po rozchodu jsem skončila ve sdíleném bytě. Nejdřív jsem se za to styděla, ale teď jsem šťastná

Nikdy by mě nenapadlo, že ve čtyřiceti letech budu sdílet byt s cizími lidmi. Po rozchodu s partnerem jsem ale neměla na výběr. Najednou jsem si nemohla dovolit vlastní byt a představa, že se vrátím k rodičům, byla ještě horší. Sdílené bydlení se zdálo jako jediné řešení – i když zpočátku velmi ponižující.

Veronika (27): Žárlila jsem na svoji spolubydlící. Její temné tajemství mi nakonec pomohlo

Nový začátek voněl trapností

S Petrem jsme spolu byli třináct let. Nebyl to žádný zlý člověk, jen jsme se úplně minuli. On chtěl klid, rutinu, televizi a jistoty. Já jsem po čtyřicítce začala mít pocit, že mi život uniká mezi prsty. Přestali jsme se bavit, přestali jsme se dotýkat a nakonec jsme přestali i spát ve stejné ložnici. Když jsem odcházela, říkal, že dělám chybu. Možná měl tehdy pravdu – alespoň z finančního hlediska.

V Praze není jednoduché najít byt, který by člověk utáhl sám. Moje výplata z administrativní práce to prostě nepokryla. Dlouho jsem hledala nějaké kompromisní řešení. Ale nakonec jsem skončila u inzerátu, který bych za jiných okolností rovnou přeskočila: „Hledáme spolubydlící, pohodová atmosféra, velký prostor.

Když jsem poprvé přišla na prohlídku, měla jsem chuť otočit se ve dveřích. Byt byl plný věcí, na zemi seděla holka s růžovými vlasy a psem v náručí, z kuchyně voněla káva a někdo hrál na kytaru. „Tady bydlíme tři,“ řekla mi Klára, ta růžovovlasá. „Hledáme čtvrtou. Máme to tu fajn, ale musíš být trochu společenská.“

V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi bylo dvacet. A taky trochu trapně. Ale když jsem večer spočítala, kolik by mě to celé stálo a představila si, že nebudu muset jíst instantní polévky v garsonce o velikosti krabice od bot, kývla jsem.

Julie ( 41): Nechápu manželství mého bratra. Se ženou fungují jako spolubydlící, každý si sám nakupuje i vaří

Učila jsem se znovu žít mezi lidmi

První týdny byly zvláštní. Zjistila jsem, že žít s lidmi, které vlastně neznáte, je trochu jako být neustále na táboře. Sdílíte kuchyň, koupelnu i drobné radosti dne. Jeden den se smějete nad vínem, druhý den se zlobíte kvůli zapomenutému prádlu v pračce.

Zpočátku jsem se snažila být nenápadná. Dělala jsem úklid i za ostatní, přinášela koláče, abych si získala sympatie. Ale pak jsem si uvědomila, že se nemusím pořád snažit zapadnout. Že je v pořádku být prostě sama sebou – i když mám občas den, kdy chci být potichu, s čajem a filmem.

Brzy se z našeho bytu stalo místo, kam se lidé rádi vraceli. Každý čtvrtek jsme měli „malé pátky“. Večeře, víno, hudba. Někdy se zpívalo, někdy tancovalo, někdy se jen mluvilo dlouho do noci. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiji. Že se znovu směji z plných plic.

Bylo zvláštní, jak moc mi to všechno připomnělo mládí. Ten bezstarostný pocit, že svět je plný možností, že zítra se může stát cokoli. Když jsem si po půlnoci čistila zuby a slyšela z obýváku smích, napadlo mě, že tohle je přesně to, co mi v posledních letech chybělo – obyčejná lidská blízkost.

Denisa (26): Zamilovala jsem se do svojí spolubydlící. Bála jsem se ale, co na mé vyznání řekne

Už se nestydím

Když jsem mámě řekla, že bydlím ve sdíleném bytě, mlčela. Po chvíli dodala: „Ve čtyřiceti?“ A já se jen usmála a odpověděla: „Jo, a je mi dobře.“ Není to krok zpět. Je to prostě jiný způsob, jak prozatím žít. Možná jednou budu mít znovu svůj byt, možná ne. Ale vím, že tohle období mě naučilo vážit si maličkostí – teplé kávy po ránu, smíchu z kuchyně, cizích lidí, kteří se časem stanou blízkými.

A i když někdy slyším v hlavě ten tichý hlásek, který šeptá, že „v mém věku“ bych měla mít něco víc – odpovím mu už bez ostychu: Mám přesně to, co teď potřebuji.

Alice (38): Manžel mě ponižuje, protože má peníze. Tajně jsem si ulila slušnou sumu, abych mohla žít svobodně

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].