Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeJana se cítí jako stín ve vlastním domě. Manželka, matka, kuchařka, uklízečka – ale hlavně neviditelná. Kdyby jednoho dne zmizela, všiml by si toho vůbec někdo? Nebo jen chybějících ponožek, prázdné lednice a kupy špinavého prádla?
Nevím, kdy přesně to začalo. Kdy jsem se z manželky a matky stala hospodyní, kuchařkou, uklízečkou a holkou pro všechno. Možná tehdy, když děti přestaly říkat „děkuji“ a manžel usoudil, že káva se dělá sama a obědy se na stole objevují jako mávnutím kouzelného proutku. Někdy mám pocit, že kdybych jednoho dne odešla a nevrátila se, nikdo by si toho ani nevšiml. Jen ponožky by se válely všude kolem a koš s prádlem by přetékal. Někdy si představuji, že to udělám. Že zmizím.
Rána bývají dost náročná
„Mami, kde jsou moje kostkované legíny?“ vřískla Alenka z koupelny, jako by zrovna začalo hořet.
V tu samou chvíli sešel ze schodů Franta a supěl jako rozzuřený býk.
„Proč nejsou cereálie? Vždycky jsou tu cereálie!“ podíval se na mě vyčítavě, jako bych mu zničila dětství.
Stála jsem u sporáku a míchala vajíčka, přičemž jsem cítila, jak ve mně narůstá frustrace. Ještě jsem si ani nestihla usrknout kávy a už ze mě všechna energie vyprchala.
„Legíny jsou v šuplíku, tam, kde vždycky,“ odpověděla jsem přes zaťaté zuby.
„Dívala jsem se! Nejsou!“
„A cereálie došly, udělám ti chleba,“ dodala jsem k Frantovi a snažila se zachovat klid.
„Super, díky,“ zabručel a zmizel v obýváku s telefonem v ruce.
Můj muž sešel jako poslední. Promnul si oči, zívl a beze slova si sedl ke stolu.
„Kafíčko?“ prohodil, aniž by se na mě podíval.
Neodpověděla jsem. Dala jsem vařit vodu a podala mu hrnek.
„A mléko už není?“ zeptal se znuděným tónem.
A v tu chvíli mě to zarazilo. Jak je možné, že v tomhle domě jen já vím, kde co je, co dochází a kdy je třeba koupit nové? Na chvíli jsem odešla do koupelny, zavřela dveře a opřela se zády o studené dlaždičky. Dech jsem měla zrychlený a slzy se mi draly do očí. Rána takhle vypadala každý den. Žádná něha, žádná vděčnost. Jen očekávání a výčitky. A tohle měl být můj život?
V práci si mě váží
Z domu jsem vyšla v 7:42. Minutu poté, co jsem za sebou zavřela dveře, jsem pocítila úlevu. Ulicí jsem šla pomalu, jako by mě každý krok vzdaloval od té ranní noční můry. Studený vítr mi foukal do tváře, ale byl příjemnější než chlad, který panoval mezi mnou a mou vlastní rodinou.
V práci na mě nikdo nekřičí. Nikdo nehodí do placu otázku: „A co bude k obědu?“ V práci jsem prostě Janka. Janka z účtárny. Holka, která zvládá zakázky, umí vyřešit problém s Excelem, připomene šéfovi termín a udělá kávu, ale z vlastní vůle, ne z povinnosti.
„Janko, díky za včerejší pomoc s tou zprávou,“ řekl Pavel ze skladu. „Zachránila jsi mi krk.“
„Není zač,“ usmála jsem se.
Stačilo pár takových slov, abych cítila, že jsem něco víc než jen myčka na nádobí. Osm hodin se cítím jako člověk. I když mám moc práce a vracím se domů s bolavou hlavou – stejně mám radši tuhle únavu než tu, kterou cítím po sobotním úklidu koupelen a věšení čtvrté pračky prádla.
V práci mám přestávku. Můžu si sednout. Vypít si teplý čaj. Nikdo zpoza zdi nekřičí, že nemá ponožky. A nikdo mě nestaví do kouta, protože se cítím neviditelná. Doma… doma jsem jako stín. Mizím mezi povinnostmi.
Víkend není pro mě
Sobota ráno. Pro většinu lidí je to den odpočinku. Pro mě – den tisíce povinností. Ještě jsem ani nestihla otevřít oči a už jsem slyšela, jak se děti řítí do kuchyně. V 7:12.
„Mami, uděláš palačinky?“ zakňourala Alenka a protahovala se jako princezna.
„Mami, a můžeme dneska do Mekáče?“ skočil jí do řeči Franta. „Včera tam byl Tomáš, říkal, že mají novou zmrzlinu.“
Chvíli jsem ležela se zavřenýma očima. Možná když budu dělat, že jsem mrtvá, tak odejdou.
„Mami!“ vřískli oba najednou.
A bylo po snech. Sešla jsem do kuchyně a manžel už seděl u stolu, v teplákách, s novinami.
„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se a zívl. „Možná kino? Nebo jumppark? Děti musí mít nějaký program, ne?“
„A co kdybychom prostě zůstali doma?“ nadhodila jsem bez přesvědčení.
„To ty si můžeš sedět. Já s nimi pojedu,“ povzdechl si a vrátil se k novinám, jako bych byla vzduch.
Pustila jsem se do palačinek. Pak jsem zapnula pračku. Myčka, vysávání, koupelna. Mezitím jsem vydrhla troubu a poskládala čtyři hromady oblečení. Děti mezitím běhaly po domě a všude nechávaly papírky, drobky a ponožky. Manžel si po kině zdříml na gauči.
„A oběd?“ zeptal se a protáhl se jako král.
V sobotu neexistuji. Dělám všechno pro to, aby ostatní měli svůj čas. Jen já ho nikdy nemám. Víkend není čas na odpočinek. Je to jen delší seznam povinností.
Vidí mě ještě někdo?
Začala jsem se na sebe dívat do zrcadla. A víte co? Tu ženu nepoznávám. Vlasy stažené ledabyle gumičkou, kruhy pod očima, šedivá pleť. Taková trochu průhledná. Jako by mě den za dnem někdo pomalu mazal ze záběru.
„Myslíš na sebe aspoň jednou denně?“ zeptala se mě jednou kolegyně z práce.
Zasmála jsem se. Protože co jsem jí měla říct? Že naposledy jsem si něco koupila „pro sebe“ asi před třemi lety? Že i koupel není relax, ale rychlá akce mezi mytím dlaždiček a skládáním další pračky? Ani nevím, co mám ráda. Co chci. Co mi chybí, kromě toho zřejmého – odpočinku, úcty, úsměvu?
Večer si sednu do kuchyně, když už všichni spí. Někdy si dám víno. Někdy jen vodu. Prohlížím si fotky staré několik let. Směju se na nich. Mám hezké oblečení. Rtěnku. V očích jiskru. Dívám se na to své tehdejší já a ptám se: co tě tak semlelo? Děti mě potřebují – jasně. Manžel, no, asi taky. Ale vidí mě ještě někdo? Vidí ženu, která má taky právo být unavená? Která si chce občas lehnout na gauč, a ne stírat fleky z podlahy?
Kdy se mě naposledy někdo zeptal, jak se mám? Oni vidí jen plnou lednici. Vyžehlené košile. Čisté boty. Ale mě? Mě asi nikdo nevidí. Dokonce i já sama sebe přestávám vidět.
Odejdu a nevrátím se
Neříkám to nahlas. Ještě ne. Ale v hlavě to mám čím dál častěji. Takový obrázek: zavírám dveře. Nebouchnu jimi. Prostě je zavřu. Sejdu po schodech a jdu. Kamkoliv. Hlavně dál od toho domu, ve kterém jsem, ale jako bych nebyla. V práci jsem jednou řekla napůl v žertu Agátě: „Někdy mám chuť sednout na autobus a jet prostě pryč. Bez cíle. Bez plánu. Hlavně utéct.“
Podívala se na mě a místo aby se zasmála, přikývla. „Mám to taky tak.“
Takže nejsem jediná. Dnes večer jsem zase seděla v kuchyni a dívala se na mokré utěrky a rozmazané šmouhy na lednici. Z obýváku jsem slyšela: „Mami, dej mi něco k pití!“ křikl Franta.
„Já mám už jen jeden čistý talíř!“ křikla Alenka z patra.
A můj manžel, jako by se nic nedělo: „Jano, najdeš mi ty modré kraťasy? Myslím, žes je někam dala.“
A to byla ta poslední kapka. Vstala jsem. Vzala jsem si kabelku. Přistoupila jsem ke dveřím. Ruka už byla na klice. Ale nestiskla jsem ji. Stála jsem tak několik minut. Nikdo nezavolal. Nikdo se nezeptal, kde jsem. Za dveřmi se stále ozýval svět, ve kterém jsem byla jen kolečkem v soukolí. Vrátila jsem se do kuchyně. Uvařila jsem si čaj. A sedla jsem si s ním ke stolu, ve tmě. Na chvíli bylo ticho. A v tom tichu… mi bylo dobře. Jen je škoda, že se musím schovávat před vlastním domem, abych si odpočinula.
Jednou odejdu s kufrem
Kufr stojí u zdi. Sbalený už týden. Ne na služební cestu. Ne na víkend s kamarádkami. Sbalený „pro každý případ“. Pro případ chvíle, kdy se mi přestane chtít předstírat, že je všechno v pořádku. A každé ráno ho zase vybaluji – jedno tričko, jednu mikinu. Protože jsem přece nikam nešla. Zase jsem nešla.
A tak teď sedím na kraji postele. Hodinu jsem se dívala na mapu, jako bych hledala úkryt. Ale nevím, kde se schovává člověk, který už nechce být neviditelný.
Dneska Alenka prohodila, že spolužačka má supermámu. Takovou, co má vždycky čas a peče muffiny. Franta prohlásil, že kamarádi mají mámy, co s nimi hrají Fifu. A manžel, když se vrátil z práce, zamručel, že doma to voní polévkou, a ne jako v normálním domě – pizzou. Tehdy jsem měla opravdu chuť odejít. Nekřičet. Neházet talíři. Prostě odejít.
Ale neodešla jsem. Místo toho sedím a koukám na ten kufr, ve kterém jsou tři sady oblečení, kartáček na zuby a kniha, kterou jsem si nikdy nestihla přečíst. Možná zítra. Možná pozítří. A možná nikdy. A možná jednoho dne nejen vezmu ten kufr do ruky – ale opravdu půjdu. Ne z nenávisti. Ne ze vzteku. Jen proto, abych zjistila, jestli ještě umím být sama sebou. A abych se přesvědčila, jestli se po někom, jako jsem já… vůbec někomu bude stýskat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
