Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Helena žila v jednom domě s dcerou a její rodinou. Místo toho, aby byla šťastná, připadala si jako chůva, kuchařka a služka. Jednoho dne už toho na ni bylo moc a rozhodla se odejít. Až tehdy si její dcera uvědomila, jak s k ní chovala.
Na první pohled mohlo moje soužití s rodinou působit pohádkově. Vždyť jsem žila ve velkém domě s dcerou Agátou, jejím mužem Markem a jejich dvěma dětmi Zuzkou a Jakubem. Měla jsem vlastní pokoj a rodinu na dosah. Co víc si přát?
Pečuji o celou rodinu
Každý den vypadal stejně. Vstávala jsem brzy, abych připravila snídani – to už se tak nějak očekávalo. Pak jsem dala prát prádlo a začala vařit oběd, uklidila jsem pokoje vnoučat, protože vím, že to stejně nikdo jiný neudělá. Pak mě čekalo žehlení, ale ne mých věcí, protože „babička je pořád doma“. Každý něco chtěl, každý něco potřeboval...
Kdysi jsem měla sny a plány. Teď mám pocit, že skoro neexistuju. Někdy jsem kuchařka, jindy uklízečka, občas chůva. Nikdo se neptá, jak se mám. Když se pokusím něco říct, moje slova zaniknou v hluku jejich životů. A čím dál častěji si uvědomuju, že si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy zasmála – opravdu zasmála. Nebo kdy jsem měla den jen pro sebe.
Rodina mě ignoruje
Ten den začal stejně jako všechny ostatní. Vstala jsem dřív než kdokoli jiný. Potichu jsem došla do kuchyně a začala připravovat snídani. Vyndala jsem talíře, máslo, šunku, sýr, chléb a pár housek, které jsem koupila den předtím. Uvařila jsem vajíčka, zalila čaj. Když se rodina začala scházet, kuchyně se zaplnila hlukem.
Zuzka a Jakub se kvůli něčemu hádali. Marek zabručel, že tousty jsou připálené – ani se jich nedotkl. Agáta, jako vždy ve spěchu, mi do ruky vtiskla nákupní seznam. „Mami, co kdybys skočila do krámu...“ řekla, aniž by se na mě podívala. Oči měla přilepené k mobilu.
Chtěla jsem něco říct, opravdu jsem chtěla. Otevřela jsem ústa. „Napadlo mě, že bych si dneska mohla vyrazit na procházku...“ začala jsem tiše, ale nikdo nezareagoval.
„Zase jsi mi lezla do pracovny. Říkal jsem ti, že tam nemáš chodit,“ řekl chladně Marek.
Neodpověděla jsem. Jen jsem si povzdechla a sáhla po utěrce.
„Mami, pomoz odpoledne Zuzce s úkoly, já mám rodičák,“ dodala Agáta a zmizela.
Postupně se vytratili všichni. Zůstala jsem sama v kuchyni, mezi špinavými hrnky a ubrusem posetým zbytky jídla. Sedla jsem si na židli a opřela hlavu o ruku. Něco mě dusilo, ale neplakala jsem. Byla jsem jen unavená. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že toho mám dost.
Obětovala jsem se pro rodinu
O pár dní později jsem sama seděla v kuchyni s kávou a hleděla z okna. Venku zpívali ptáci, vítr jemně šustil v listí a svět byl klidný. Ticho v našem domě bylo příjemné.
Ze skříně jsem vytáhla starou cestovní tašku, má sice odřený popruh, ale pořád je funkční. Začala jsem si balit věci – svetr, sukně, kartáček, knížka, fotka z doby, kdy jsem se ještě smála. Všechno jsem zabalila, aniž bych nad tím přemýšlela. Protože když se moc přemýšlí, člověk nakonec zůstane.
Věděla jsem, že jim nesmím říct, co plánuju. Zastavili by mě. Předstírali by překvapení, tvrdili by, že si ničeho nevšimli. A já už nechtěla vysvětlovat, že být užitečná není totéž jako být milovaná.
Znovu jsem si sedla ke stolu. Přemýšlela jsem, kým jsem byla, než jsem se obětovala pro rodinu. Ráda jsem se jen tak procházela, seděla na lavičce s novinami, pozorovala lidi. Vzpomínala jsem, jak jsme se smály s kamarádkami, jak jsem zpívala v kostelním sboru. A pak přišel život, jaký mám dnes – děti, dům, vnoučata. Jako bych přestala být sama sebou a stala jsem se služkou a chůvou.
Rodina mi nerozumí
Podívala jsem se na své ruce, vrásčité, ale silné. Kolik už toho udělaly pro druhé – a jak málo pro mě samotnou. „Heleno,“ řekla jsem tiše, „když ne teď, tak kdy?“ Zavolala jsem si taxi. Mělo přijet za půl hodiny. Seděla jsem na kraji gauče a čekala. Srdce mi bušilo rychleji než obvykle.
První přišla domů Agáta, hned za ní Marek. „Mami, co to děláš?“ zeptala se Agáta, když spatřila sbalenou tašku. „Kam jdeš?“
„Odpočinout si,“ odpověděla jsem klidně.
„Jak to myslíš, odpočinout si? Musíme jít vyzvednout Zuzku, Jakub má doučko a já mám večer schůzku!“
„Vím. Jenže já už nemůžu,“ podívala jsem se jí do očí. „Všechno se musí stihnout, ale já taky existuju. Pro vás nic neznamenám, jsem jen nějaká pomocná síla.“
Marek stál stranou, ruce měl v kapsách. Ani se na mě nepodíval. Možná nevěděl, co říct. Možná věděl, ale rozhodl se mlčet.
„Mami... nechtěla jsem ti ublížit...“ rozbrečela se Agáta. „Proč jsi nám nic neřekla?“
„Říkala jsem,“ odpověděla jsem tiše. „Nikdo mě neposlouchal...“
V domově pro seniory jsem našla klid
Když taxi zastavilo před domem, sešla jsem po schodech sama. Neotočila jsem se. Řidič vystoupil a pomohl mi s taškou. Nastoupila jsem a naposledy jsem se podívala na dům. Agáta stála ve dveřích. Marek byl někde pryč.
Jela jsem do domova pro seniory, který jsem si vyhlédla už před pár týdny – po jedné z těch rodinných večeří, kdy každý něco chtěl, ale nikdo si mě nevšímal. Tehdy jsem tam zavolala a mluvila jsem s paní ředitelkou. Měli volné místo a já už jen potřebovala najít odvahu.
Uvítali mě srdečně. Můj pokoj byl malý, ale světlý, s výhledem do zahrady a pohodlným křeslem u okna. Ticho bylo jiné než doma – měkké, klidné. Brzy jsem poznala Vandu, sousedku z vedlejšího pokoje. Je to energická a upovídaná bývalá učitelka. „Co tě sem přivedlo?“ zeptala se a upravila si šátek na hlavě.
„Rodina...“ odpověděla jsem.
Večer jsem si sedla do křesla. Nikdo po mně nic nechtěl. Nikdo nečekal večeři. Poprvé po letech jsem byla sama se sebou. A bylo mi dobře...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
