Helena (81): Na stáří jsem se přestěhovala do domova seniorů. Nemusím už nic dělat, dokonce jsem se zamilovala a vdala

Po smrti manžela jsem zůstala sama. Neměla bych si stěžovat – mám syny, kteří mi pomáhali, kdykoli jsem o to požádala, a jejich ženy, moje milé snachy, se u mě střídaly s obědy. Děti mě navštěvovaly téměř denně. Ale znáte to, každý má svůj život, své povinnosti, pořád někam spěchá. A tak jsem přes všechnu jejich péči byla sama a šíleně jsem se nudila.

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (65): Na stará kolena jsem si našla lásku, ale synovi a snaše se to nelíbí. Zvykli si na můj servis

Nechtěla jsem žít sama

Chyběli mi lidé. Vždycky jsem byla společenský typ. Dlouhá léta jsem učila němčinu a ani po odchodu do důchodu jsem nezahálela, vedla jsem jazykový kroužek v našem kulturním domě. Když jsem ještě měla manžela, jezdili jsme na výlety na kolech, chodili jsme do kina i do divadla. Po jeho smrti jsem sama nikam chodit nechtěla, a tak jsem většinu času trávila mezi čtyřmi stěnami. A to mi nesedělo. Proto jsem se jednoho dne – k překvapení celé rodiny – rozhodla přestěhovat do domova seniorů.

„Ke štěstí potřebuju společnost,“ vysvětlovala jsem dětem, které mému rozhodnutí nemohly uvěřit.

Dostala jsem útulný pokoj s výhledem do parku. A na rozdíl od zažitých představ o těchto místech jsem tam opravdu pookřála. Konečně jsem si měla s kým popovídat, zahrát šachy nebo se podívat na film. „Půjdete s námi na procházku?“ navrhovaly mi často dámy z vedlejších pokojů.

Ráda jsem chodila ven, náš domov je v krásné lokalitě mezi lesy a rybníky. Myslela jsem si, že takhle to už zůstane: ženské povídání, pletení, seriály. A byla bych s tím úplně spokojená. Jenže osud měl pro mě připravené překvapení...

Mohlo by Vás zajímat:

Vladislav (72): Ve stáří jsem znovu chtěl ochutnat život a oženit se. Naše děti s tím ale nesouhlasí

Pozvala jsem na kávu osamělého muže

Během jednoho prodlouženého víkendu, kdy většina obyvatel odjela za rodinou, jsem v jídelně narazila na Stanislava. Seděl sám u stolu. Když mě uviděl, překvapeně se usmál. „Vy jste taky nejela pryč?“ zeptal se. „Myslel jsem, že jsem tu zůstal úplně sám.“

Vysvětlila jsem mu, že moje děti odjely na víkend pryč a mně se nechtělo absolvovat dlouhou cestu. Usmál se a řekl: „Aspoň si budeme dělat společnost.“

Pozvala jsem ho na kávu. Byla by škoda, aby seděl sám. Moje spolubydlící odjela za dcerou, takže jsem měla pokoj sama pro sebe. Stanislava jsem do té doby znala jen od vidění, nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Byla jsem zvědavá, jak se bude chovat. U stolu se toho dá hodně poznat – jaké má člověk způsoby, jaké má zájmy, o čem se chce bavit. A musím říct, že Stanislav obstál na jedničku.

Brzy jsme si začali tykat. Rádi jsme spolu chodili na procházky k nedalekému jezeru. A právě během jedné takové procházky se Stanislav zhroutil. Odvezli ho do nemocnice. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená. Strašně mi chyběl...

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (70): Syn mě poslal do domova seniorů. Když jsem se zamiloval, získal jsem znovu svobodu

V domově seniorů jsem našla lásku

Asi jsem chyběla i já jemu, protože hned po návratu mi navrhl, že bychom mohli bydlet spolu. Do té doby sdílel pokoj s jiným pánem a já jsem před časem dostala za spolubydlící těžce nemocnou paní s výpadky paměti. Bylo to velmi náročné, musela jsem ji brát všude s sebou, a když jsem ji jednou nechala na chvíli před budovou, zmizela. Hledala jsem ji hodinu a půl, myslela jsem, že zešílím.

„Zkusme to,“ odpověděla jsem Stanislavovi s úsměvem. Nečekala jsem ale, že tahle dohoda povede ke svatbě! V našem domově totiž platí pravidlo, že společně mohou bydlet jen manželé.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se mě jednou a já bez váhání řekla ano. Ani na vteřinu mě nenapadlo řešit, co si kdo pomyslí o tom, že skoro osmdesátiletá ženská se vdává! Rychle jsme určili termín a bylo rozhodnuto. Moji synové byli překvapení, ale neřekli k tomu ani slovo.

Dnes, po dvou letech manželství, svého rozhodnutí vůbec nelituju. Mám po boku člověka, kterého mám ráda, a náš život je klidný a pohodový. Nikdy bych nevěřila, že ve stáří ještě můžu být tak šťastná. Druhé manželství je úplně jiné než to první. Nemám žádné starosti ani povinnosti. Nemusím vařit, jíme ve společné jídelně. Nemusím prát, máme tu prádelnu. Nemusím ani uklízet, každý den k nám přijde paní na úklid.

„Tohle je život,“ říkám a usmívám se na svého muže. Jsem tak ráda, že jsem se včas rozhodla uniknout samotě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Čestmír (75): Do domova důchodců jsem se těšil. Mají mě tam rádi a tančím víc jak zamlada

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].