Božena (62): Podle dětí bych si v šedesáti měla vybírat rakev, ne se zamilovat. Překvapila jsem je

Když jsem před pár lety ovdověla, byla jsem si jistá, že to nejdůležitější mám za mnou. Vychovala jsem tři děti, mám vnoučata a můj svět tvořily procházky, knihy a práce na zahrádce. Nic nového jsem už nehledala a už vůbec ne lásku. Až jednoho dne jsem úplnou náhodou potkala muže, který ve mně probudil city, jaké jsem nezažila od mládí. Myslela jsem, že děti budou mít radost. Ale místo gratulací jsem si vyslechla, že v mém věku bych měla myslet na rakev, ne na lásku.

Lucie (61): Až po šedesátce jsem pochopila, co to znamená být opravdu šťastná. Překvapivě za to může žena

Trápila mě samota

Děti si myslely, že mám naplněný život – kroužek seniorek, zahrádku, přítelkyně z univerzity třetího věku. Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mě tíží samota. Nevěděly o večerech, kdy jsem seděla v křesle, zírala na prázdný hrnek a čekala. Sama jsem nevěděla, na co. Snad na pocit, že jsem ještě potřebná.

Můj manžel Zdeněk zemřel na rakovinu a s ním odešla i tichá přítomnost někoho, kdo se mnou jen tak seděl u stolu. Život mých dětí šel dál, ale ten můj se zastavil. Když mě kamarádky přemlouvaly, ať si zkusím najít někoho na seznamce pro seniory, jen jsem se smála. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem nesnila o tom, že se na mě ještě někdy někdo podívá s něhou.

Helena (64): Dcera mi řekla, že po šedesátce můj život už skončil. Šeredně se plete, půjdu si užít dovolenou v Řecku

Láska po šedesátce

Jednu sobotu jsem se vypravila na bleší trh, abych si koupila lampu do předsíně. Miluji ta místa vonící prachem a historií. Procházela jsem mezi stánky, když jsem ho spatřila. Stál u stolku s knihami a pomalu listoval svazky poezie. Když vzal do ruky Seifertovy verše, tiše poznamenal: „Ty nejlepší věci člověk najde náhodou.“ Bez přemýšlení jsem odpověděla: „Jako v lásce.“ Překvapeně se na mě podíval a usmál se. Měl modré oči a upřímnou tvář. Dali jsme se do řeči a povídání s ním bylo jako hřejivý čaj po dlouhé procházce. Z blešího trhu jsme zamířili rovnou do kavárny a já poprvé po letech cítila, že se o mě někdo zajímá.

Začali jsme se vídat častěji. Jindřich mě bral na místa, která znal jen on – do malých kaváren, nenápadných parků a na výstavy, kam bych sama nikdy nevkročila. Znovu jsem začala žít. Vařili jsme spolu, chodili na nákupy a i když to byly obyčejné věci, pro mě byly nové a vzrušující.

Jednoho dne mě pozval k sobě. V jeho bytě plném knih mi podal čaj a řekl: „Víte, Boženo... Asi jsem se zamiloval.“ Srdce se mi rozbušilo, ale necítila jsem paniku, nýbrž klid. „Já taky,“ odpověděla jsem tiše. Bylo nám přes šedesát, ale drželi jsme se za ruce jako děti, které jdou poprvé spolu ze školy.

Helena (63): Až po šedesátce jsem zjistila, jak chutná život. Lituji, že jsem na to nepřišla dřív

Dětem se to nelíbí

O svém vztahu jsem dětem řekla u nedělního oběda. Nastalo hrobové ticho. „Mami, jak to myslíš?“ zeptala se nejstarší dcera Anežka. „S kým se scházíš?“ Když jsem jim řekla o Jindřichovi, synovi vypadla vidlička z ruky. „Ale... proč?“ zeptala se mladší dcera Kamila.

Snažila jsem se jim vysvětlit, že s Jindřichem jsem šťastná, ale Anežka se rozčílila: „Mami, je ti šedesát! V tomhle věku si člověk nevybírá chlapa, ale rakev!“ Syn jen zamumlal, že je to neuctivé vůči tátovi. Nechápali, že právě proto, že jsem měla skvělého manžela, nechci zbytek života prožít sama ve vzpomínkách. Ten den odešli dřív než obvykle. Několik následujících dní se mi neozývali a ani mi neodpovídali na zprávy. Asi mi chtěli dát nějakou lekci.

„Nemusíš se nikomu zpovídat,“ řekl mi Jindřich, když viděl, jak se tím trápím. „Pokud tě mají rádi jen tehdy, když se chováš tak, jak si oni představují, jaká je to láska?“ Jeho slova mě uklidňovala. Když se mě o měsíc později zeptal, zda bych s ním nechtěla bydlet, bez váhání jsem přikývla.

Marie (64): Podle mé dcery jsem na lásku moc stará. Zažije pořádný šok, až mě uvidí ve svatebních šatech

Vybrala jsem si lásku

Pochopila jsem, že souhlas dětí není podmínkou mého štěstí. Nedostala jsem od nich ani přání k Vánocům. Strávili jsme je s Jindřichem ve dvou. Povídali jsme si a koukali jsme na televizi. A to stačilo. Srdce si nevybírá, nezná věk ani životopis. Pokud bije, znamená to, že chce milovat.

S Jindřichem jsme spolu už dva roky. Bydlíme v malém domku se zahrádkou, o kterou se společně staráme. Jindřich mi mého zesnulého manžela nenahradil, ani se o to nepokoušel. Ale dal mi něco, v co jsem už nedoufala – druhé mládí a šanci na nový život.

Moje děti si pomalu zvykají. Kamila se na mě stále dívá jako na blázna, ale Anežka jednoho dne zavolala a přiznala: „Mami, když vás tak vidím, asi ti závidím tu odvahu.“ Je mi dvaašedesát a nevím, kolik času mi zbývá. Ale jedno vím jistě: raději budu plánovat svatbu než vlastní pohřeb. Vybírám si lásku, ne samotu.

Další příběhy ze života →

Helena (66): Dceři se nelíbí, že jedu na dovolenou do Španělska. Prý zdědí málo peněz

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].