Eliška (68): Soused mi spravil stoličku a ukázal, že život v důchodu ještě nekončí

V důchodu se život umí zpomalit až na hranici únosnosti. Děti se rozjely po světě, vnoučata se ukážou jen zřídka a televize se stává jediným společníkem. V takové rutině jsem se utápěla i já, aniž bych čekala, že by mohlo přijít něco nového.

Božena (62): Podle dětí bych si v šedesáti měla vybírat rakev, ne se zamilovat. Překvapila jsem je

Pomoc od souseda

Miloš bydlel naproti. Tak blízko, že jsem občas slyšela, jak si pouští vodu v koupelně. Žije sám, protože jeho žena zemřela před lety na rakovinu. Občas jsme se zahlédli přes okno, načež jsme oba rychle uhnuli pohledem, jako by to byla náhoda. A možná i byla, ale jen do jisté doby.

Jednoho dne se pode mnou v kuchyni s rachotem zlomila stolička. Nic vážného se mi nestalo, ale jak jsem tam ležela na zemi, cítila jsem neskutečný vztek na celý svět – na stáří, samotu a na to, že nemám koho požádat o pomoc. Po chvíli jsem se podívala z okna a uviděla ho, jak tam sedí s novinami.

Impulsivně jsem sebrala kabát a vyšla ven. Zeptala jsem se, jestli by mi nepůjčil vrtačku. Místo toho, aby mi jen podal nářadí, přišel o pět minut později sám. Mlčky a soustředěně stoličku opravil. Když jsem mu nabídla čaj, s vděčností přijal. U stolu jsme si povídali o počasí a rostoucích cenách v obchodech. Poprvé po letech jsem se necítila zbytečná. Při odchodu mi řekl: „Kdybyste ještě něco potřebovala... jen zaklepejte.“

Helena (64): Dcera mi řekla, že po šedesátce můj život už skončil. Šeredně se plete, půjdu si užít dovolenou v Řecku

Tanec v kuchyni

Uplynul týden, pak zaklepal on. V ruce držel sklenici vlastnoručně naložených okurek. Pozvala jsem ho dál a smáli jsme se, jak byly kyselé. Zeptala jsem se, jestli nezůstane na večeři. V lednici jsem měla jen pár brambor, cibuli a vejce, ale pro nás dva to byla hostina.

Zatímco se v troubě pekly brambory, zeptal se, jestli mám ráda hudbu. Než jsem se nadála, pustil ze svého telefonu nějaký starý hit. Vzal mě za ruku a začali jsme tančit v mé malé kuchyni. Jeho ruka na mém pase, moje hlava na jeho rameni. V tom pomalém, nemotorném tanci bylo víc blízkosti, než jsem zažila v posledních letech. Když hudba dohrála, zeptal se, jestli mám chuť na další písničku.

Od toho večera jsme se vídali stále častěji. Někdy přišel na čaj, jindy si jen „půjčit“ cukr. Sedávali jsme spolu u stolu, sledovali vědomostní soutěže a komentovali je, jako bychom byli pár odjakživa.

Marie (64): Podle mé dcery jsem na lásku moc stará. Zažije pořádný šok, až mě uvidí ve svatebních šatech

Láska nezná věk

Jednoho deštivého listopadového večera zazvonil bez ohlášení. Byl promočený, zkřehlý a v očích měl hluboký smutek. „Už jsem nemohl být sám,“ řekl tiše. Beze slova jsem ho pustila dál. Seděli jsme v tichosti, dokud jeho ruka nespočinula na mé. „Je mi zima,“ zašeptal. V ložnici jsem nerozsvítila. Vše se odehrálo klidně a beze spěchu. Pak jsme se k sobě přitulili a leželi. Nemuseli jsme nic říkat.

Zato klepy se začaly šířit rychleji, než jsem čekala. Nejdřív to byly jen kradmé pohledy, pak šepot na lavičkách. Sousedka, která vždycky věděla všechno nejlíp, se začala vyhýbat mému pohledu. Někteří se na náš vztah ptali se starostlivým výrazem, jiní s neskrývanou nadřazeností, jako by se v mém věku neslušelo toužit a cítit.

Prožila jsem toho v životě příliš mnoho, než abych se teď měla stydět za to, že mě někdo drží za ruku u čaje. Miloš to slyšel také a nabídl, pokud mi to vadí, může se odstěhovat. Jen jsem se zasmála a řekla mu, že jestli se odstěhuje, půjdu s ním, abychom mohli společně rozčilovat nové sousedy. Začali jsme spolu chodit na procházky i na nákupy a přestali jsme se skrývat.

Vladislav (72): Ve stáří jsem znovu chtěl ochutnat život a oženit se. Naše děti s tím ale nesouhlasí

Nelituji ničeho

Když se podívám do zrcadla, vidím vrásky a šedivé vlasy, ale mé oči jsou živé. Tuto kapitolu života jsem neplánovala. Myslela jsem, že láska a blízkost jsou luxus vyhrazený mladým. A přesto jsem ještě našla něhu. Nelituji jediné minuty. Nejsme dokonalí. On chrápe, já mám věčně něco se zažíváním a hádáme se o ovladač od televize. Ale jsme tu. Jeden pro druhého.

Děti byly zaskočené, nakonec však řekly, že pokud jsem šťastná, jsou šťastné taky. A to mi stačí. Nevím, co bude dál, vím jen, že už nechci sedět u stolu v kuchyni sama. V důchodu jsem si našla chlapa. Ne proto, že bych se zbláznila, ale proto, že jsem si připomněla, že život ještě nekončí.

Tamara (63): Myslela jsem, že jsem našla lásku na stáří. Místo toho jsem přišla o všechno

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].