Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Marie zjistila, že lásku může potkat i v pozdním věku. Její dcera s tím ale má problém. Bojí se, co budou říkat lidé, když uvidí Marii s přítelem. Opravdu je nepřijatelné zamilovat se po šedesátce?
Dlouho jsem si myslela, že život po rozvodu znamená jen věčný boj s osamělostí. Nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla cítit to, co kdysi, když jsem ještě byla mladá. Všechno se změnilo na kurzu tvůrčího psaní. Právě tam jsem potkala Adama, muže, který mě okouzlil svým humorem a láskou k literatuře. Naše rozhovory se proměnily v dlouhé procházky a nakonec... v něco víc.
„Marie, měla bys následovat hlas svého srdce,“ říkával mi Adam pokaždé, když jsem se mu svěřovala se svými pochybnostmi. Moje dcera Tereza totiž nikdy neskrývala, jak moc jí vadí, že mám vztah. „Mami, to přece není normální. Co si pomyslí lidi?“ ptala se mě často. Vždy mě to zabolelo. Vždyť jsem jen chtěla být šťastná...
Dceři se nelíbí, že mám přítele
„Mami, tohle musí skončit,“ řekla jednou Tereza rozzlobeně. Seděly jsme v kuchyni a napětí mezi námi by se dalo krájet.
Pohrávala jsem si s hrníčkem a přemýšlela, jak najít ta správná slova. „Jak to myslíš, zlatíčko?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem tušila, kam míří.
„Buď se rozejdeš s Adamem, nebo s námi o Vánocích nepočítej,“ řekla pevně a podívala se mi přímo do očí.
Cítila jsem, jak se mi srdce zvedá až do krku. Jak mě mohla stavět před takové rozhodnutí? Na jedné straně byla moje dcera, na druhé Adam, který mi do života přinesl tolik radosti. „Terezko, já...“ začala jsem a chtěla jí vysvětlit, jak moc pro mě Adam znamená.
„Nechci to slyšet, mami!“ přerušila mě a udeřila dlaní do stolu. „Nevíš, jak moc mě to zraňuje? Co si lidi pomyslí, až vás uvidí?“
Její slova mě bolela víc, než jsem čekala. Byla jsem rozervaná, jako bych musela volit mezi dvěma světy. Tereza byla moje dcera, moje rodina, ale Adam mi dával pocit naplnění. Na jedné straně byla touha po štěstí, na druhé straně zas očekávání mých blízkých. Opravdu bych měla řídit tím, co si myslí ostatní, jak naznačovala Tereza? Připadala jsem si ztracená...
Dala jsem přednost lásce
Vánoce se blížily a já cítila tíhu rozhodnutí, které jsem měla před sebou. Věděla jsem, že nemohu potěšit všechny.
„Tak jak ses rozhodla?“ zeptal se Adam, když jsme spolu seděli v kavárně. V jeho očích byla upřímnost a starost.
„Chci jet s tebou na hory, opravdu... Ale co Tereza?“ odpověděla jsem a nervózně jsem si skousla ret.
„Vím, že je to pro tebe těžké,“ řekl a vzal mě za ruku. „Ale nezasloužíš si taky trochu štěstí?“
Jeho slova byla jako hojivý balzám pro mou unavenou duši. Nakonec jsem se rozhodla, že Vánoce strávím s Adamem na horách. To ale ještě víc prohloubilo propast mezi mnou a Terezou. „Mami, nemůžu uvěřit, že sis opravdu vybrala jeho,“ řekla mi do telefonu. „Užij si ty svoje hory...“ pronesla a zavěsila.
Moje dcera onemocněla
Jednoho rána mi zazvonil telefon. Dceřin hlas zněl jinak, jako by se něco stalo. „Mami, není mi dobře,“ zašeptala. „Doktor říkal, že to může být vážné.“
Na okamžik se mi zastavilo srdce. Hned jsem všeho nechala a chtěla jsem jí být nablízku, bez ohledu na to, co se mezi námi stalo. „Adame, musím jít za Terezou. Potřebuje mě,“ řekla jsem a začala si balit věci.
„Samozřejmě, odvezu tě,“ odpověděl bez váhání. Jeho podpora byla k nezaplacení. Hlavou se mi honily desítky myšlenek. Pustí mě Tereza k sobě? Jak zareaguje na Adama?
Když jsme vešli do jejího bytu, našla jsem ji ležet na gauči – bledou a vyčerpanou. „Terezko, zlatíčko...“ začala jsem a jen stěží jsem zadržovala slzy.
„Mami, nemusela jsi ho sem tahat,“ řekla vyčítavě a podívala se na Adama.
„Jsem tu pro tebe,“ odpověděla jsem něžně a pohladila ji. V místnosti panovalo napětí, ale měla jsem pocit, že je tam s námi i něco jiného. Možná touha po porozumění a smíření?
Nedokázala jsem se zbavit pocitu viny
Když jsem seděla u Terezy, nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, jak moc se můj život změnil od chvíle, kdy jsem potkala Adama. Vzpomínala jsem na naše první setkání a na výlety do hor, které pro mě znamenaly víc než jen útěk od každodennosti. Ty společné momenty byly jako svěží vítr. Pomohly mi pochopit, co opravdu chci od života. S Adamem po boku jsem se cítila silnější a jistější.
„Marie, jsi úžasná žena,“ říkával mi, když jsme pozorovali západ slunce nad horskými štíty. „Nikdy nezapomeň, co je pro tebe opravdu důležité.“
I když mě Adam vždy podporoval, nedokázala jsem se zbavit výčitek. Udělala jsem dobře, když jsem dala přednost sobě a lásce? A přece... hluboko uvnitř jsem cítila i naději. Možná to mělo smysl. Možná se opravdu dá najít rovnováha mezi láskou a rodinou.
Možná k sobě najdeme cestu
Po několika dnech, které jsem strávila péčí o Terezu, nastal čas na upřímný rozhovor. Byla klidnější a v očích už neměla tu zlobu, kterou jsem u ní viděla, když jsem přišla i s Adamem. „Mami,“ začala tiše, „přemýšlela jsem o tom všem. Vím, že jsi dlouho nebyla šťastná.“
Její slova mě uklidnila. Cítila jsem, že se něco mění, že si začínáme rozumět. „Zlato, chci, abys věděla, že pro mě vždycky budeš ten nejdůležitější člověk na světě,“ řekla jsem a chytla ji za ruku. „Ale díky Adamovi jsem našla něco, o čem jsem si myslela, že už to nikdy nezažiju.“
„Chápu,“ odpověděla s jemným úsměvem. „Jen... možná ještě nejsem úplně připravená to přijmout.“
Ten rozhovor, i když nebyl lehký, nám oběma pomohl pochopit, že můj život nemusí být podřízený tomu, co si myslí druzí. Věděla jsem, že je to začátek nové etapy. Cesta k přijetí možná ještě bude dlouhá, ale vykročily jsme správným směrem.
„Co kdybys... co kdybys někdy Adama přivedla na večeři?“ zeptala se Tereza nesměle. Byla jsem vděčná za ten okamžik a za porozumění, které mezi námi začalo vznikat. Snad jí to časem pomůže lépe zvládnout fakt, že mě Adam požádal o ruku a já souhlasila...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Související články
