Facebook
Instagram
Paní Helena je zklamaná ze své dcery, která dává přednost přátelům a zábavě před svými dvěma dětmi. Helena se stará o vnoučata, ale stále je přesvědčená o tom, že potřebují především matku.
Nepamatuji si, kdy moje dcera Karolína naposledy strávila odpoledne se svými dětmi. Jsou malé, potřebují matku, ale stále méně se na ni ptají. To mě bolí nejvíc. Bojím se, že na ni jednou úplně zapomenou...
Hodila mi na krk své děti
Každý můj den vypadá stejně. Vstávám brzy ráno, připravuji snídani pro vnoučata, odvádím je do školy, pak jdu nakoupit a uklidím dům. Odpoledne jim pomáhám s úkoly a připravuji večeři, protože Karolína není doma. Vždy si najde nějakou výmluvu, proč nepřijít včas – večírky, setkání s přáteli, víkendové výlety.
Pamatuji si, jaká Karolína bývala před tím, než měla děti. Byla chytrá, ambiciózní, vždy věděla, co chce od života. A teď? Všechno se změnilo. Když porodila Filipa a Hanku, vypadalo to, že zvládne nové povinnosti, ale brzy začala utíkat. Nejdřív to byly kávy s kamarádkami, potom víkendy mimo domov, a teď... teď už skoro vůbec není doma. Děti ke mně přicházejí s otázkami, které mi lámou srdce.
„Babi, proč s námi maminka nikdy není?“ zeptala se mě nedávno Hanka.
„Maminka má hodně práce, zlatíčko,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt chvění v hlase.
Pravdou je, že Karolína se o ně prostě nechce starat. Večírky a přátelé jsou pro ni důležitější a děti se staly nepříjemnou povinností. Vidím to, i když bych to nikdy neřekla nahlas. Každý den cítím narůstající vztek a smutek. Děti si zaslouží lepší život, skutečnou matku. Snažím se jim dát všechnu lásku, kterou mohu, ale vím, že mámu prostě nahradit nelze. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím...
Nemohu mu říct pravdu
Můj zeť Adam pracuje v zahraničí a pravidelně mi volá, aby se zeptal, jak se nám vede. S každým telefonátem je stále více znepokojený. Nechci mu říct celou pravdu, protože vím, jak moc by ho to trápilo. Někdy mám pocit, že Adam tuší, co se děje, ale nechce si to přiznat.
„Jak se má Karolína? Chodí s dětmi na hřiště?“ ptal se mě nedávno.
„Je... zaneprázdněná,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Nemám odvahu říct mu, že Karolína na děti čím dál víc kašle. I on cítí, že v jejich manželství není něco v pořádku, ale kvůli práci tu nemůže být a začít to řešit.
Adam uvažuje o tom, že Karolínu postraší tím, že by jí mohli odebrat děti, pokud nezmění své chování. Sama nad tím začínám přemýšlet. Byl by to dobrý nápad? Kdyby Karolína stála před takovou hrozbou, možná by si konečně uvědomila, co ztrácí.
Musí převzít odpovědnost za děti
Adam to nakonec udělal. Jednoho dne řekl Karolíně, že pokud se nezačne věnovat dětem, obrátí se na úřady. Zpočátku tomu nechtěla uvěřit, začala to zlehčovat. Pak se naštvala a obvinila mě, že jsem ji zradila. Vyrukovala s tak absurdními obviněními, že nemá cenu zmiňovat je.
„Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela a v jejích očích jsem viděla nejen hněv, ale i bolest.
Snažila jsem se zůstat klidná. Věděla jsem, že k tomu muselo dojít, přesto mi pohled na Karolínu v tomto stavu rval srdce. Chtěla jsem jí vysvětlit, že nikdo nechce, aby přišla o děti. Je o to, aby si uvědomila, jak moc je zanedbává.
„Děti tě potřebují. Musíš za ně konečně převzít odpovědnost a začít se jim věnovat...“ řekla jsem tiše.
Zlost v jejích očích vystřídalo něčeho jiného. Možná poprvé pochopila, že její chování není správné. Na tuhle chvíli jsem čekala. Snad není příliš pozdě. Měla jsem strach o vnoučata, která potřebovala svou matku, i když jsem se ji snažila nahradit...
Možná konečně pochopila, že je matka
Karolína začala dělat první kroky k obnovení vztahu s dětmi. Chodila domů dříve, snažila se s nimi trávit čas. Nebylo to snadné. Filip a Hanka, zvyklí na její nepřítomnost, zpočátku nevěděli, jak reagovat na její náhlý zájem. Když Karolína navrhovala společné hry nebo procházky, viděla jsem, že váhají.
„Pojď, půjdeme si hrát na hřiště,“ řekla Karolína, ale Hanka sklopila oči a dívala se na mě, jako by hledala podporu.
Bylo pro mě těžké to sledovat. Viděla jsem, že se Karolína snaží napravit své chyby, ale děti si nebyly jisté, zda se na ni mohou spolehnout a důvěřovat ji.
Cítila jsem úlevu, že se Karolína snaží, ale zároveň jsem se bála, že to nevydrží. Byla to skutečná změna, nebo jen reakce na hrozbu od Adama?
Pozorovala jsem každý její krok a doufala, že tentokrát to opravdu vyjde. Postupem času se situace začala zlepšovat. Karolína trávila stále víc času s dětmi a znovu si získala jejich důvěru. Filip se častěji usmíval a Hanka, i když stále byla trochu plachá, občas chytla maminku za ruku.
Vím, že pro Karolínu to bylo těžké, ale zároveň jsem v ní viděla odhodlání, které jí dříve chybělo. Bála jsem se, že se může vrátit ke svým starým návykům, protože to by pro děti byla velká rána. Byla jsem připravená zasáhnout, kdyby se situace zhoršila, ale zároveň jsem jí chtěla dát prostor, aby mohla dokázat, že je schopná se změnit.
Mám pocit, že Karolína konečně pochopila, jak je pro své děti důležitá. A přestože jsem stále jejich oporou, vím, že nyní je na Karolíně, aby převzala odpovědnost za jejich budoucnost. A byla opravdovou matkou svých dětí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
