Helena (67): Celý život jsem finančně podporovala své děti. Teď mi důchod nestačí a musím si půjčovat od sousedky

Vždycky jsem chtěla být pro své děti oporou, aby věděly, že ať se stane cokoli, máma jim pomůže. Když byly malé, nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být jinak. Dnes je jim přes třicet, mají vlastní rodiny, účty v bance a... stále čekají na peníze ode mě. Zvykly si, že jejich dovolené, splátky za auta a nový nábytek „sponzoruje máma“. Jenže můj důchod už na jejich rozmary nestačí. Léta jsem si myslela, že láska se rovná dávání. Dnes ale vím, že je čas přestat být bankomatem.

Marie (65): Celý život jsem tvrdě pracovala, abych byla bohatá. Nehodlám ale donekonečna sponzorovat své dcery

Děti vždy žily na můj účet

Nedávno mi volal syn, jestli bych mu neposlala tři tisíce. Jako obvykle se neptal, jestli mám z čeho, jen jestli můžu. Neměla jsem, ale poslala jsem. Takhle to vypadalo celá léta. Pomáhala jsem, protože děti vstupovaly do dospělého života. A to znamenalo studia, podnájmy, první práce, svatby, hypotéky. Říkala jsem si, že matka přece je od toho, aby pomáhala.

Problém byl v tom, že se z této „pomoci“ stala samozřejmost – bez otázek a bez vděčnosti. Když snacha plánovala rekonstrukci kuchyně nebo dcera dovolenou u moře, automaticky počítaly s mým příspěvkem, který se mi nikdy nevrátil.

Občas jsem přemýšlela, jak je možné, že mé děti mají vždy peníze na všechno, kromě toho, co je skutečně důležité. Splátky za obří televizi? Na to se našlo. Nový telefon? Samozřejmě. Kurz jógy pro snachu? Proč ne. Ale když přišla řeč na jejich vlastní peníze, najednou bylo ticho. „Mami, teď jsme na tom fakt špatně,“ vzdychala dcera, zatímco nasedala do svého velkého SUV. „Ale nějak se z toho dostaneme. A ty si vždycky poradíš, viď?“ A já si poradila. Z mého skromného důchodu, z úspor, občas i z půjčky od kamarádky.

Martina (49): Moje dcera si myslí, že peníze pochází z bankomatu. Já zatím doma počítám každou korunu

Už nemám z čeho dávat

Posledních pár měsíců jsem se na svůj účet dívala nerada. Důchod přišel a okamžitě zmizel. Poplatky, léky, jídlo – sotva to stačilo. Moje úspory byly pryč. Potichu jsem si začala půjčovat od sousedky. Styděla jsem se, ale stále jsem si namlouvala, že se děti vzpamatují. Jenže ony to v plánu neměly.

Pak přišlo oznámení o zvýšení poplatků za energie. Nebylo to moc, ale stejně jsem na to už neměla. Věděla jsem, že musím nahlas říct to, čeho jsem se tak bála. Večer jsem zavolala synovi. „Je mi to líto, ale s posíláním peněz je konec. Jsem na dně a mám dluhy,“ řekla jsem vážně. Na druhé straně nastalo ticho, pak něco zamumlal o tom, že zrovna někam pospíchá, a zavěsil.

Myslela jsem, že pocítím úlevu, ale bylo to horší. Děti se ode mě začaly odtahovat, jako bych pro ně najednou byla nepotřebná. Jako bych přestala být milující matkou a stala jsem se bezcennou. Dcera mi vyčetla, jak je to ode mě ošklivé. Syn se neozýval téměř vůbec. Jednou volala snacha a s výčitkou v hlase se ptala, jestli už nejsme rodina. „Myslela jsem, že v rodině si lidé pomáhají navzájem,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem. Po tom rozhovoru jsem dlouho plakala. Cítila jsem se osamělá a provinilá, ale zároveň jsem začínala chápat, že mám právo postarat se i o sebe.

Tereza (64): Syn mi ukradl celoživotní úspory a pak beze slova zmizel. Nedokážu se s tím smířit

Nastavila jsem nová pravidla

V peněžence mi zbylo pár stovek a hrst drobných. Důchod měl přijít až za týden. Seděla jsem u kuchyňského stolu, hladová, ale bála jsem se jít do obchodu a utratit poslední peníze. Telefon mlčel. Nikdo se neptal, jestli mám co jíst. Večer zazvonil zvonek. Byla to vnučka, kterou přivezla dcera. „Máma ti něco posílá,“ řekla a podala mi tašku s nákupem. Bylo tam mléko, chleba, sýr a sklenička marmelády, kterou jsem jim kdysi sama dala. Nevěděla jsem, jestli to je pokus o usmíření, nebo jen gesto z lítosti.

Ten večer jsem dlouho přemýšlela nad tím vším. V rodině jsem byla od toho, abych dávala a zachraňovala. Dnes žiju jinak – platím účty včas a nikomu nepůjčuji. Děti jsem neztratila. Byly zklamané, možná i naštvané, ale vrátily se. Dcera ke mně občas zajde s vnučkou a přinese polévku nebo koláč, tak jako já kdysi jí. Syn volá jednou týdně. Už se neptá na peníze. Zajímá se, jak se cítím a jestli něco nepotřebuji. Konečně ve mně vidí člověka, ne peněženku. Ženu, která má právo říct „dost“. Odmítání bolí, ale dává sílu. A pravá láska přežije i tehdy, když přestanete posílat peníze.

Květa (67): Dcera mi jezdila pomáhat každý den. Šokovalo mě, když mi po jejím ochodu chyběly peníze

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].