Květa (67): Dcera mi jezdila pomáhat každý den. Šokovalo mě, když mi po jejím ochodu chyběly peníze

Od té doby, co jsem v důchodu, se mi dny slévají do jednoho. Žiju klidně, nikam nespěchám. A nejspíš bych už byla úplně sama, kdyby nebylo mé dcery Beáty. Staví se každý den – ne jednou za týden, ale opravdu každý den. Uvaří, pomůže, někdy mi nakoupí. Vždy je usměvavá, srdečná a starostlivá. Pořád si opakuji, že mám obrovské štěstí, protože ne každá matka má takové dítě.

S mým synem Markem je to jiné. Odjel do zahraničí. Říká, že kvůli práci a lepší budoucnosti. Ozývá se, posílá mi balíčky, ale přijíždí jen jednou za pár měsíců. Nikdy jsme spolu neměli tak dobrý vztah, jako mám s Beátou. Možná proto, že byl starší, méně jsem ho rozmazlovala. Možná jsem něco pokazila já, nebo je prostě takový.

Jana (64): Dcera si koupila byt vedle nás. Přišli jsme o klid a uvažujeme o přestěhování na chalupu

Zmizely mi peníze

Vždycky jsem měla ve zvyku odkládat peníze na nájem a poplatky do jedné velké obálky. Ležela v zásuvce kredence. Na konci měsíce jsem ji vytáhla, zkontrolovala obsah, zaplatila účty a všechno zase uložila. A tak to šlo léta. Toho dne jsem chtěla do obálky přidat další peníze. Sedla jsem si ke stolu, otevřela zásuvku, vytáhla obálku a nahlédla dovnitř. Vždy jsem si přesně zapisovala, kolik peněz si odkládám. Tentokrát tam ale bylo jen pár bankovek. Přepočítala jsem to jednou, podruhé, potřetí. Chybělo pár tisíc.

Polilo mě horko, srdce se mi rozbušilo. Chvíli jsem tiše seděla a snažila se najít logické vysvětlení. Je možné, že jsem elektřinu už zaplatila? Utratila jsem nějaké peníze, ale nezapsala jsem si to? Ale vždyť jsem měla všechno zapsané v sešitě. Prošla jsem každou stránku. Žádné další výdaje tam nebyly.

V dalších dnech jsem na to nemohla přestat myslet. Beáta ke mně přicházela jako obvykle, pomáhala mi, ale byla nějaká roztržitá. Myslela jsem si, že ji možná něco trápí, ale neptala jsem se. Čekala jsem, že mi to možná řekne sama, až bude chtít. A tak jsem se rozhodla, že ji nebudu zatěžovat ještě svým problémem. Zavolala jsem Markovi. „Chybí mi peníze z obálky. Nepamatuji se, že bych je brala,“ řekla jsem rozpačitě. „Beáta?“ zeptal se stroze. „Vždyť mi přece pomáhá...“ namítla jsem. Marek si povzdechl. Nebyla jsem si jistá, co mě bolí víc – chybějící peníze, nebo to, že si vůbec musím klást takové otázky. Mohla mi peníze vzít dcera?

Eva (65): Moje dcera prodala veškeré zlato, co jsem jí dala. Neskutečně mě tím naštvala

Dcera mě okradla

Neměla jsem odvahu promluvit si o tom s Beátou, ale Marek mě tak dlouho přemlouval, až jsem se jí na to zeptala. „Beáto...“ řekla jsem třesoucím se hlasem, „v obálce mi chybí peníze.“ Podívala se na mě a pak klidně řekla, že vždyť to bylo jenom pár tisíc. „Ty jsi mi ukradla peníze?“ nechtěla jsem tomu uvěřit. „Ukradla? Po tom všem, co pro tebe dělám? Vařím, uklízím, nosím nákupy a ty ze mě děláš zlodějku?“ V hrdle se mi udělal knedlík. „Stačilo něco říct. Požádat mě,“ zašeptala jsem. „Požádat... Z čeho mám žít? Z práce?“ odfrkla si.

Dívala jsem se na Beátu a nepoznávala ji. Pak odešla a práskla za sebou dveřmi. Druhý den jsem doma nemohla obsedět. Chodila jsem bezcílně po bytě, otevírala skříňky, přerovnávala nádobí, skládala už složené prádlo. Jen abych nemusela myslet na to, co se stalo. Stejně mi to nepomohlo. Pořád jsem viděla Beátinu tvář s tou podivnou zlostí v očích. Jako by někdo ublížil jí. Sebrala jsem se a jela za ní. „Mami, nemám teď chuť na nějaké scény.“ řekla stroze, když mi otevřela dveře. Nepustila mě dovnitř. „Nechci se hádat. Chci si s tebou jen promluvit,“ požádala jsem. „A o čem si chceš promluvit? Udělala jsi ze mě zlodějku. Možná bude lepší, když už k tobě nebudu chodit.“

„Jen se snažím pochopit, proč jsi mě zklamala,“ odpověděla jsem tiše. Na to nic neřekla. Zavřela dveře a nechala mě tam stát. Domů jsem se vrátila s těžkou hlavou a ještě těžším srdcem. Beáta už nikdy nepřišla, ani se neozvala. Neptala se, jestli mám co jíst, jestli mi něco není. A nevím, zda mě víc bolelo to, že mi vzala peníze, nebo že zmizela z mého života. Možná jsem selhala já, možná jsem byla příliš naivní. Ale pak se podívám na obálku s penězi a vím jedno – to ne já jsem ztratila ji. Ona ztratila mě...

Další příběhy ze života →

Jana (49): Dcera za námi přijela na víkend. Ubytovali jsme ji na gauči a ona nám práskla dveřmi

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].