
Bára je vdova a od života už nic nečekala. Jednoho dne ale v zahrádce potkala svérázného Antonína. Našla odvahu znovu milovat, vzepřít se dceři a uvěřit, že ta nejkrásnější životní kapitola může začít i po šedesátce.
Myslela jsem, že můj život už budou tvořit jen návštěvy u lékaře a nedělní obědy u dcery, při kterých předstírám, že je vše v pořádku. Byla jsem přesvědčená, že srdce má svůj limit na lásku a ten můj se vyčerpal před lety s odchodem manžela.
Moje dcera Marta mi denně v sedm večer volala, aby zkontrolovala, zda jsem si vzala léky, a zeptala se, co jsem obědvala. Zacházela se mnou jako s porcelánovou panenkou, která se může rozbít při každém prudším pohybu. Jediným únikem pro mě byla moje zahrádka. Mezi záhony jsem se cítila stále užitečná a potřebná.
Nový soused na zahradě
Zahrada vedle té mé roky pustla a připomínala spíše prales. Pak se tam jednoho dne objevil on – vysoký, ramenatý muž s hustými šedivými vlasy, který zápasil se zrezivělou brankou. Sledovala jsem ho, jak se s obrovským nadšením, ale nulovými znalostmi vrhá s motykou na vše, co mu přišlo pod ruku.
Když začal likvidovat vzácné pivoňky v domnění, že jde o plevel, nevydržela jsem to. A tak jsem poznala Antonína. Je to vdovec, který nedávno předal firmu synovi. Na stará kolena se rozhodl zahradničit, aby se doma nezbláznil z té samoty a ticha.
Alena (61): Můj rozum mě varoval před románkem v lázních. Jenže srdci neporučíte ani na stará kolena
Pobláznil mě
Brzy se z nás stali přátelé. Já ho učila sadit rostliny, on mi za odměnu opravil vrzající branku a natřel altán. Naše odpoledne na verandě s bábovkou a kávou se stala rituálem. Povídali jsme si o historii, o knihách i o vnoučatech, která jsme vídali méně, než bychom chtěli.
Přistihla jsem se, že se na naše setkání připravuji. Vytáhla jsem ze skříně lněné šaty, které jsem nenosila roky. Cítila jsem se opět jako žena, ale zároveň jsem měla strach. Bylo mi šedesát osm let a bála jsem se, co by na tohle „pobláznění“ řekla moje pragmatická dcera. Pro ni byl život důchodce jen o klidu, odpočinku a bezpečí.
Tanec mezi záhony
Jednoho dne Antonín přinesl starý gramofon a pustil desku Petra Spáleného. Když mě požádal o tanec, nejprve jsem se zdráhala kvůli sousedům, ale pak jsem mu podala ruku. „Ať se klidně dívají, neděláme nic špatného,“ usmál se a vedl mě s jistotou, kterou jsem už zapomněla.
Právě v tu chvíli se v brance objevila Marta s nákupem. Z očí jí sršely blesky. Jakmile Antonín odešel, vybuchla. „Mami, co to vyvádíš? Vždyť ho vůbec neznáš, může to být nějaký podvodník!“ syčela na mě. Vyčítala mi, že se chovám neseriózně a dělám rodině ostudu. Její slova o tom, že ve svém věku nemám co myslet na chlapy, mě bolela víc než facka. Pochopila jsem, že pro ni jsem jen položka na seznamu povinností, nikoliv člověk s vlastními city.
Šok na zahradě
Po hádce s dcerou jsem zůstala tři dny zavřená doma, cítila jsem se trapně a staře. Pak se ale nad krajem přehnala prudká bouřka. Jakmile déšť ustal, běžela jsem se podívat na svou zahrádku.
Zažila jsem šok. Na střeše mé chatky seděl promočený a zablácený Antonín. Přibíjel asfaltovou lepenku, kterou vítr strhl. „Bál jsem se, aby ti tam nenateklo,“ křikl na mě s úsměvem, i když mu z nosu kapala voda.
Šťastný podzim života
Marta neměla pravdu. Tenhle muž v dešti a blátě nezachraňoval jen moji střechu, ale i mou víru v to, že mám právo na štěstí. Vrhla jsem se mu kolem krku. Bylo mi úplně jedno, že budu mít špinavé šaty.
Od té události uplynulo půl roku a my jsme stále spolu. Marta náš vztah nakonec přijala. Sice spolu nebydlíme, protože si oba vážíme svého soukromí, ale trávíme spolu každý volný den. Plánujeme pobyt v lázních. Nemůžu se dočkat, až si spolu zatančíme na kolonádě. Život totiž nekončí s odchodem do důchodu. Ta nejkrásnější kapitola může začít právě tehdy, když už ji vůbec nečekáte.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




